Na okraj prázdninové přestávky 21.12.2000-15.1.2001

* Jakoby ty tři týdny byly naplněny jen jedinou událostí - krizí v České televizi, která vypukla naplno po jmenování nového generálního ředitele Jiřího Hodače 20.12.2000, a která neskončila jeho rezignací 11.1.2001.
V průběhu dovolené jsem se ze vzdálené ciziny k událostem vyjadřoval v neplánovaných poznámkách. Kromě toho jsem reagoval na návrh Václava Klause privatizovat Českou televizi a vyjádřil se k situaci stávkujících redaktorů ČT na pozadí historického ohlédnutí za poslední dekádou.
Záznam z veřejného slyšení Senátu 12.1.2001 ukazuje, že někteří senátoři, jako například Michael Žantovský, se porozhlédli po světě, aby zjistili, jako to s televizí veřejné služby v civilizovaném světě chodí. Ale bohužel, těch senátorů (a poslanců) je pořád málo.
První dojmy o případu ČT po obnoveném kontaktu s domácí realitou sděluji zde.
V noci z pátku 12. na sobotu 13.1.2001 Sněmovna schválila novelu zákona o ČT a poslala ji do Senátu. Abych tu novelu mohl hodnotit, musím si nejdříve zjistit, jakou podobu dostal sněmovní tisk č.813 po několikahodinové rozpravě ve Sněmovně. Mezitím jsem už zaslechl mnoho diskusí o tom, jak se vylepšila nominace členů Rady. Ale pokud v tom zákoně zůstane, že Radu ČT jako celek může Sněmovna v podstatě kdykoli jednoduše odvolat (viz obecná věta o neplnění poslání ČT), pak veškeré ty tanečky kolem nominací jsou zbytečné. Damoklův meč odvolávání z funkce při využívání obecných zástupných - nikoli konkrétních věcných - důvodů má mnohem více devastující účinky na nezávislost rozhodování Rady než zpolitizovaná nominace.

zpět

* Děly se však i jiné věci. Téměř jako naschvál tentýž den, kdy Rada ČT zvolila Hodače, tj. 20.12.2000, Výbor ministrů Rady Evropy schválil Doporučení Rec(2000)23 ve věci nezávislosti a funkcí regulačních orgánů v sektoru rozhlasového a televizního vysílání. To doporučení se týká sice tzv. "velké" rady, tj. Rady ČR pro R a TV vysílání, ale i tak stojí v souvislostí se současnou krizí v ČT za přečtení. Doporučuji zvláště body 3-8 týkající se jmenování, složení a funkce regulačních orgánů, kde například bod 5 říká:
Pravidla by měla zajistit, aby členové těchto orgánů:

zpět

* 22.12.2000 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal šalamounské rozhodnutí S85/2000 ve správním řízení se společností Dattelkabel a.s., dnes ve vlastnictví UPC Česká republika. Jak známo, Dattelkabel pronikavě zvýšil od ledna 2001 poplatek za svoji základní nabídku MINI z 38.- na 148.- Kč, což vedlo k četným stížnostem zákazníků. Ta šalamounskost rozhodnutí spočívá v tom, že ÚPOHS se nechal přesvědčit o regulérnosti ceny, tedy nechal ji beze změny a naopak uložil Dattelkabelu pokutu 7,8 miliónů Kč za to, že zneužíval své dominantní postavení na relevantním trhu dumpingovými zaváděcími cenami, čímž spotřebiteli způsobil pozdější újmu(!?!).
Zatímco rozhodnutí je plné citací zahraniční antimonopolní judikatury, nenašel jsem v něm podobnou komparaci ekonomických ukazatelů, která by srovnala náklady Dattelkabelu s náklady jiných kabelovek doma a v zahraničí. Takže věta, že "Celkové měsíční náklady na zásuvku kabelové televize bez ohledu na množství přenášených programů se pohybují ve výši 190 Kč," má pro mne stále jen omezenou vypovídací hodnotu. Rád bych, kdyby mi někdo vysvětlil, jakými statistickými kouzly mohou vzniknou tak velké náklady na moji zásuvku s MINI nabídkou, která do mého televizoru přivádí volně dostupné programy, u nichž se platí jen poplatky ochranným organizacím v haléřových či korunových částkách na zásuvku, a když náklady na zřízení zásuvky byly už amortizovány. K problematice UPC viz "kabelová" Louč č.4 a některá další vydání.

Média, Internet, TV Nova a já, je název knihy, v níž je výběr mé publicistické činnosti od roku 1990. O co jde, je možné se dozvědět zde v úvodu nebo tady v obsahu knihy. O lidech, které knížka zmiňuje, lze získat informaci ve jmenném a věcném rejstříku. Vydalo a distribuuje vydavatelství ISV v Praze, fax 02-24317402. (Protože ne všude je ta knížka k mání, pražským zájemcům jsem schopen výtisk prodat sám za 170 Kč.)

zpět

Cui bono krize v ČT?
aneb Televize, zájmy, politika

Začnu od konce. Nově jmenovaný ředitel ČT Jiří Hodač po 22 dnech ve funkci rezignoval, Jana Bobošíková jako ředitelka zpravodajství a Jindřich Beznoska jako finanční ředitel však v ČT zůstávají a snahy odborářů ČT se jich zbavit jsou zatím marné. Má to svoji logiku. Dobytá území se obvykle bez boje nevzdávají. Ale kdo a proč je dobýval?

Pokusme si odmyslet personální rovinu problému a osoby, které v něm učinkují, a přenést se do abstraktní roviny, v nichž jak Bobošíková, tak Beznoska, představují reprezentanty určitých zájmů, jejichž množina je širší než zcela konkrétní osobní ambice obou jmenovaných.

Podle mne je Jana Bobošíková v tomto smyslu reprezentantem zájmů politické sféry, a to spíše z té pravé či konzervativní části politického spektra, jež by si přála "uklidnit" mediální scénu od jejího přílišného kriticismu, a která by chtěla, aby veřejnoprávní média zvláště před nastávajícími volbami zajistila těm nahoře (byznys a politika) chápavý a chápající pohled na jejich problémy vládnutí.

Jindřich Beznoska je pak - opět pouze podle mého názoru, který nemusí být neprůstřelný - reprezentantem českého finančního byznysu polistopadové doby, který zjistil, že média jsou nejen nástrojem komunikace, ale také předmětem podnikání a zdrojem zisku. Nerad bych Jindřicha Beznosku oblékal do nějakého politického či klubového dresu (byť členství v občanském sdružení Merita, jež útočilo na stát kvůli jeho zásahu v IPB, o mnohém vypovídá), ale nedivil bych se, kdyby poté, až bude z ČT odstraněn, se objevil v dresu MEF či GES holdingu (MEF Holding=TV NOVA, GES Holding=TV Prima). Informace z účetních knih České televize získané za dobu jeho působení v ČT auditorem, kterého chce Beznoska najmenovat bez výběrového řízení, mohou být pro komerční konkurenty veřejnoprávní ČT neocenitelnou hodnotou. Zvláště známe-li snahy obou jmenovaných holdingů maximalizovat své zisky oligopolním ovládnutím televizního reklamního a programového trhu.

Na základě výše uvedených premis a zjištění pak krize ČT a zvláště Hodačova tragická epizoda dostává jistou logiku, která může lecos vysvětlit, i když zde stále zůstanou otazníky nad tím, kdy a ve kterých fázích krize zapracovala náhoda, kdy to bylo rozhodnutí okamžiku, kdy sehrávaly svoji roli osobní sympatie a antipatie, a kdy relevantní rozhodovací procesy probíhaly v režii těch, kteří se snažili situaci využít ve prospěch zájmů, jejichž reprezentací se živí. Koho mám na mysli? Lecos naznačují výpisy z mobilních telefonů členů Rady ČT.

Tím klíčovým momentem pro mne zůstává odpověď na otázku: proč ne tandem Fričová/Sládeček a proč Jiří Hodač? Vždyť Jana Dědečková agitovala společně s proglasovskými stoupenci pravé víry ostatní členy Rady ČT k odvolání Chmelíčka s argumentem, že je k dispozici plnohodnotná náhrada. Neumím si totiž představit, že by si členové Rady ČT (zvláště ti, kteří už měli s Radou ČT zkušenosti z minula - Erben, Kabzan), chtěli zopakovat situaci Jirákovy Rady ČT před rokem, kdy Puchalský ředitelování náhle složil a narychlo a improvizovaně se hledala náhrada.

V rozhovoru s Janem Potůčkem 9.1.2000 to Jana Dědečková jasně říká: "(...) Fričová - to byla vlastně žena, za kterou já jsem bojovala v Radě (...) Ano - byla to ta "klausovka v sukních". Na otázku: proč jste ji tedy nezvolili, co bylo důvodem toho, že jste dali přednost Hodačovi, Dědečková odpovídá:

"Zůstalo nám tam šest kandidátů. S těmi jsme udělali pohovory a pak tu máte devět lidí. Jestliže jednu osobu prosazují jenom tři lidi, tak ji nezvolíte. Můžete dělat, co chcete, ale prostě to není možné. A když ostatní jsou proti. Jediná shoda byla na jménu pana Hodače."

Takže když přišlo k lámání chleba, náhle se ukázalo, že televizní profesionálové někomu vadili. Tím se také naplnila moje úvaha v Louči číslo 17 o tom, že "sázka na Fričovou nemusí vyjít." I když v té úvaze uvádím, kdo může vytvořit protifričovskou frontu, nezodpovězenou otázkou zůstává: Stal se Jiří Hodač kompromisní, víceméně náhodnou volbou, nebo mu pomohly do křesla telefonáty na mobilech členů Rady ČT?

Ať tomu bylo jakkoli, v obou případech se Hodač dostává do mlýna událostí, v nichž přestává být pánem situace a to z několika důvodů: nemá zkušenosti, nemá tým a nezískal si důvěru zaměstnanců, ani televizních profesionálů.

Takže v obou případech (jak u náhodné volby, tak i účelově prosazeného kandidáta) se dostává do závislosti těch, kteří mu buď nabídnou pomoc v nouzi, nebo kteří už předem kalkulovali s tím, že jim Hodač za jejich podporu bude v budoucnu splácet desátky.

Veškeré další Hodačovy kroky pak už svědčí buď o jeho nekompetentnosti nebo o jeho naprosté závislosti na těch, kteří mu nabízeli, co má dělat, a jaké spolupracovníky si má vybrat. Všechny jeho tři klíčové volby - Bobošíková, Drahoš, Beznoska - jsou charakterizovány loajalitou k obchodně politickým kruhům spojovaným obvykle s politickou reprezentací ODS. (Říkám-li obvykle, nemyslím tím výhradně, neboť také ČSSD a ODA mají svoji podnikatelskou lobby a navíc čeští novokapitalisté půjdou s kýmkoli, kdo je nechá vydělat a nebude se jim moc dívat na prsty.)

Jmenování Beznosky je skutečně kuriozní. Z rozhovoru s Pavlou Novákovou v Lidových novinách 16.1.2000 vyplývá, že se s Hodačem poprvé setkali 30.12.2000 a na otázku jak si ho Hodač vybral, Beznoska odpovídá: "Asi mě doporučila Rada ČT."

Kromě toho Hodač zcela bez výhrad poslechne plán, který pro likvidaci vzpoury proti němu a Bobošíkové ve zpravodajství ČT vypracoval význačný představitel českého novokapitalismu Vladimír Železný. V pořadu Volejte řediteli 23.12.2000 ho dokonce veřejně představil těmito slovy:

"Co bych dělal na místě pana Hodače? Nejprve bych se ujistil, že jsem ředitelem... Pokud by se situace vyhrotila tak, jak se vyhrotila, asi bych se obrátil na ministra vnitra... pak bych se v nouzovém případě porozhlédl po ostatních studiích... nakonec tady na Barrandově je spousta volných studií a odvysílal bych ty Události odjinud, kdyby bylo zle. A mezitím bych nechal státní orgány vyřešit situaci toho, že ve veřejné instituci je skupina lidí, kteří porušují zákon. Nemazal bych se s tím příliš."

Jak to dopadlo, když se Hodač pokusil "nemazat se s tím příliš", všichni vědí. A tady je pro mne další nezodpovězená otázka. Jiří Hodač přece není hloupý člověk. Když ten plán nezabral ani po drastickém vyhrocení situace vypnutím celého vysílání ČT, a když státní orgány se neměly k tomu, aby podle Železného návodu "situaci řešily", proč to Hodač nevzdal ještě před Silvestrem?

Kdo a proč ho udržoval v naději, že když vydrží ještě pár dnů či týdnů, že se situace oposmluvně politicky uklidní a on konečně bude moci realizovat své představy s jejich podporou? A proč jim Hodač uvěřil? Že by jim byl zavázán za své zvolení a proto nemohl abdikovat bez jejich svolení? Nebo uvěřil síle jejich mobilnětelefonických konexí, jež dokážou obracet proud rozhodování podle potřeby? Nebo šlo o to najmenovat ještě co nejvíce členů nového vedení?

Jak jsem se doslechl, tak Hodač chtěl údajně rezignovat už mnohem dříve a jeho zdravotní kolaps vidím jako únik člověka, který nevidí už jiné východisko ze své rozporuplné a zoufalé situace. Ten kolaps přišel ve chvíli, kdy měl jít Jiří Hodač před stálou komisi pro sdělovací prostředky PSP obhajovat své kroky po nástupu do funkce. Čeho se asi bál? Přesto však i nadále tvrdošíjně odmítal odstoupit. V čím zájmu?

Nemám rád spiklenecké teorie. Často se události vyvinou tak jak se vyvinou, aniž by na začátku byl nějaký přesný plán. Těch zájmů - osobních, skupinových i politicky motivovaných - je ve hře dnes tolik, že situace se stává nepřehlednou. Ale vyčnívající motiv moci, vlivu a peněz nelze přehlédnout. Tím spíše, že v terestrickém, tj. nejrozšířenějším televizním vysílání, jde o obojí: o politický vliv i o peníze a zisky.

Někteří dnes hrají malé hry o malé peníze a o relativně malý vliv, tedy o místo vedoucího, o možnost být na obrazovce, o honoráře, zakázky pro firmu, doplňkové odměny, pravidelný a slušný plat nebo třeba jen o prestiž a uznání. Ale jsou tu taky hry velké - o vysílací prostor, o reklamní trh a také o frekvence.

Vůbec si nemyslím, že ty hry hrají vrcholní politici nebo politické strany jako celek. Myslím si, že Václav Klaus se zcela oprávněně zlobí, když ho obviňují z toho, že jeho strana zinscenovala pokus o ovládnutí ČT. Podobně nesmyslné jsou spiklenecké teorie o čtyřkoaličním televizním puči.

Nicméně v okruhu podřízených předsedům našich hlavních politických stran se nachází dostatek lidí, kteří se svou pravomocí rozhodovat nebo to rozhodování ovlivňovat čile kšeftují, namísto toho, aby tuto pravomoc využívali k prosazování zájmu veřejnosti, tj. svých voličů.

A proto je tu stále ta nezodpovězená otázka: Cui bono? Komu posloužilo, že do čela ČT nebyl postaven profesionál s praxí řízení velké instituce, nejlépe televizní, ale ten, který nejméně vadil? Ať se na tu otázku pokouším odpovědět z jakékoli strany, vychází mi, že ten, komu ta krize nejvíce prospívá, je komerční sektor televizního vysílání, dnes spojený s lidmi tak dobře ovládajícími pravidla bankovního socialismu, ve kterém více než o zdravé podnikání jde o získávání výhod právnickými triky nebo klientelským vztahem k bankéřům a politikům.

Průběh krize i fakta o hospodaření ČT, která vycházejí na povrch, značně snížily prestiž konceptu vysílání veřejné služby u části obyvatelstva. I když naštěstí dnes, po několikaleté zkušenosti s komerčními televizemi, už lidé vědí, že TV NOVA nebo TV Prima jim nenahradí v programu všechno to, o co by mohli zánikem veřejnoprávní ČT přijít (na rozdíl od situace v roce 1992-3, kdy velká část národa byla ochota se v rámci léčby Klausem televize veřejné služby zcela vzdát), jen těžko bude možné za takové situace prosazovat zvýšení televizních poplatků, třeba jen i takové, které by kopírovalo inflační vývoj. A finančně slabý konkurent, to je to nejlepší, co si mohou komerční televize, prodavači svých diváků reklamním agenturám, přát.

Krize v ČT téměř kompletně překryla ve veřejném mínění a v debatě o médiích jiný, stále nedořešený spor, který vznikl před dvěma lety v televizi Nova. Do toho sporu je zatažen i český stát a zatím stále není jasné, jak to všechno skončí - jak pro Vladimíra Železného, tak pro český stát. Nedivil bych se, kdyby se někdy v budoucnu ukázalo, že mezi průběhem krize v ČT a soudními spory o TV NOVA byly nějaké, třeba i vzdálené, souvislosti.

Předpokládám, že slova předsedy PSP Václava Klause o privatizaci jednoho či obou programů ČT (podpořená argumenty, jež svědčí o jeho negramotnosti v oblasti mediální politiky) zní představitelům komerční televize jako rajská hudba. Co více si mohou přát, než populistickou debatu, v níž se hovoří tu o "šokujícím hospodaření ČT" (Mikš, Beznoska - ČTK 2.1.), jindy zas o "čtyřkoaliční ČT" (Zeman - Sněmovna 5.1.) nebo o "znárodnění ČT jejími zaměstnanci" (Pecina, Čulík - Britské listy). Co víc si mohou přát, než názorové klima nepřátelské vůči konceptu televize veřejné služby, které jim může napomoci k tomu, aby ty frekvence ČT jim do klína jednou skutečně spadly.

zpět