Na okraj týdne 4.-11.12.2000

* Jsem zvědav, zda dopadení uprchlého vězně Kajínka 8.12. se pro některé členy Rady ČT nestane dalším účelovým argumentem proti zpravodajství ČT a tím i řediteli Chmelíčkovi tak, jak jsme tomu byli nedávno svědky při zpravodajském krytí protestů proti MFF. Strašně rád bych věděl, co to bylo za "pohotového diváka Novy" (viz Vladimír Železný v pořadu Volejte řediteli), který si připravil kameru tak, aby mohl natočit přes ulici výbuchy v Kajínkové ukrytu. Nedostal někdo náhodou dobrý tip, aby si mohl u TV NOVA vydělat? Ta moje otázka na kritiky ČT však zní - mají být dostihy ve zpravodajském krytí atraktivních, leč společensky marginálních, událostí hlavním cílem veřejnoprávního zpravodajství?
Poznámka z 12.12.:Tuto glosu uvádí na pravou míru tato reakce.

* 1.12. se na Kolumbijské univerzitě v NY udělovaly ceny za internetovou "online" žurnalistiku, každá vždy ve dvou kategoriích "výhradně pro web" a "ve spolupráci s jiným médiem". V té první kategorii se do užšího výběru dostal Central Europe Review, jehož šéfredaktorem je čtenářům Britských listů dobře známý Andrew Stroehlein. Nakonec to mezi "amatéry" vyhrál www.salon.com a mezi "profesionály" www.msnbc.com. Seznam nominací a vítězů nabízí řadu dalších zajímavých linků.

* Ve dnech 4.-5.12. se konala ve švýcarském Lausanne konference Mezinárodního olympijského výboru IOC Sport a nová média. Šéfové IOC z ní vyslali směrem k internetu jasný signál: na video z OH nebudete mít nárok až do roku 2008. Blíže viz poznámka.

* S pomocí internetu jsem se dostal ke čtvrtletní zprávě o hospodaření Lauderovy společnost CME. Zde uvedená fakta jsem se pokusil vyložit a uvést do souvislostí, Hospodářské noviny mi to 7.12. otiskly, leč vyskytla se zde drobná chyba, na kterou hned o den později nepřímo upozornil deník Právo, jenž pracuje v žoldu PR agentur pracujících pro Železného. Podrobnosti zde.

* Amsterodamská společnost UPC 5.12. oznámila, že sloučí svoji internetovou divizi chello broadband nv s jinou divizí UPC Media. Tuto zprávu některé komentáře dávají do souvislostí s poklesem ceny akcií UPC (viz Louč č.14) a s nedostatkem kapitálu, který vedl k opuštění projektu, jenž měl chello spojit se společností Excite@Home. Na druhé straně UPC byla nedávno úspěšná v Německu, kde se jí podařilo získat důvěru Deutsche Bank při nákupu téměř půl miliónu kabelových zásuvek.

Média, Internet, TV Nova a já, je název knihy, v níž je výběr mé publicistické činnosti od roku 1990. O co jde, je možné se dozvědět zde v úvodu nebo tady v obsahu knihy. O lidech, které knížka zmiňuje, lze získat informaci ve jmenném a věcném rejstříku. Vydalo a distribuuje vydavatelství ISV v Praze, fax 02-24317402. (Protože ne všude je ta knížka k mání, pražským zájemcům jsem schopen výtisk prodat sám za 170 Kč.)

zpět

Olympiády, televize a internet

Po dvoudenní konferenci mezinárodního olympijského výboru IOC v Lausanne Sport a nová média je jasné, že IOC internetová práva na videozáběry z olympijských soutěží nikomu nedá, a jejich využití ponechá v pravomoci současných televizních vysílatelů za podmínky, že tito dodrží teritorialitu práv (což při globální dostupnosti internetu není jen tak jednoduché), a že se s IOC o případné zisky podělí.

Podpora televizních vysílatelů je logická, když si uvědomíme, že 51 procent z příjmů za OH v Sydney (2,6 miliardy USD), tj. 1,33 miliardy USD, získal IOC od televizních společností. Kromě toho jsou televizní práva na všechny olympiády až do roku 2008 vyprodaná. Nejvíce přispívá do olympijské pokladnice americká síť NBC a hned za ní stojí Evropská vysílací unie EBU, která vysílací práva kupuje pro své aktivní členy, tj. televize plnící ve svých teritoriích veřejnou službu, u nás ČT.

Tady si dovolím odbočit. V příloze Louče uvádím několik příkladů toho, jak demagogicky kdysi Vladimír Železný vysvětloval divákům TV Nova, proč jeho stanice nevysílá Olympiádu. Prý tato práva monopolně "uchvátila" EBU, což "odporuje volné soutěži", "není to fér" atd.atd. Zapomněl při tom sdělit svým posluchačům, že o těch vysílacích právech nerozhoduje nějaká EBU, ale majitel práv, což jest IOC, a navíc to činí v podmínkách volného trhu, ve kterém se zcela svobodně střetává nabídka s poptávkou.

Jako důkaz může posloužit situace před pěti lety, když se jednalo o OH 2000-2008. Murdochova News Corp. nabídla IOC za vysílací práva pro Evropu podstatně vyšší cenu než EBU. Murdoch byl ochoten zaplatit téměř 2 miliardy USD, přesto však IOC dala ta práva Evropské vysílací unii EBU za necelých 1,5 miliardy USD. Věděla proč. Murdochova komerční televize by olympiádu umístila především na placené kanály a programovala by ji podle očekávané sledovanosti, zatímco zájmem IOC a jeho členů, národních olympijských výborů, je, aby se mezi veřejnost dostaly televizní přenosy všech olympijských sportů, nejen těch, které přitahují zájem publika (atletika, fotbal, tenis apod.). Zohlednění těcho zájmů nakonec převážilo nad lákavou nabídkou většího balíku peněz.

Internet přináší do obchodu s vysílacími právy z OH nový rozměr, protože web dnes umí uspokojivě přenášet i hýbající se obrázky. Nicméně videozáběry z OH v Sydney pustila na web pouze NBC, a to se 24hodinovým zpožděním a jenom pro omezený počet 100 000 domácností uzavřené sítě.

V průběhu her v Sydney si IOC najmula agenturu, která prohledala 20 tisíc serverů a zaregistrovala 500 případů, kdy se neuatorizovaně využívaly videozáběry z OH. Někde se tak stalo na internetových stránkách vysílacích organizací, které sice měly vysílací práva, ale nikoli práva pro internet. Jinde šlo o čisté pirátství, proto byli zjištění hříšníci okamžitě varováni a většina z nich po tomto upozornění videodata z webových stránek odstranila.

Na dotaz, jak chtějí s internetovými právy v budoucnosti nakládat, zástupci IOC nedali odpověď. Nechtějí prý hádat z křišťálové koule, něboť nikdo dnes neví, kam se vývoj pohne za 12 měsíců, neřku-li za osm let.

IOC nebyl schopen v Lausanne odpovědět ani na jednodušší dotazy, například zda se na nejbližší zimní OH v Salt Lake City v roce 2002 budou moci akreditovat také internetoví žurnalisté. Jak známo, vydávání internetového periodika nebylo v Sydney shledáno dostatečným důvodem k tomu, aby dotyčný internetový žurnalista dostal akreditaci. Takže vydavatelé e-zinů se na Olympiádu mohli dostat pouze jako běžní platící diváci.
(viz též: AP 5.12.2000 - New Media Seek Presence at Olympics)

zpět

Spor o TV NOVA - klid před bouří?

Nedávno, 13.listopadu 2000, zveřejnila společnost CME (Central Europe Media Enterprises Ltd.) čtvrtletní zprávu o svém hospodaření pro dozor nad americkým kapitálovým trhem SEC (Securities and Exchange Commission).

Výsledky nejsou nijak povzbuzující. Za devět měsíců CME vyprodukovala ztrátu téměř 28 milionů USD, i když ve srovnání s loňským katastrofickým rokem (ztráta za 9 měsíců kolem 90 milionů USD) došlo k určité konzolidaci poměrů.

Dvě mimořádné události poznamenaly uplynulé čtvrtletí. Nejdříve v srpnu CME nebyla schopna zaplatit úroky z dluhopisů, které vydala v roce 1997, když získávala kapitál pro své investiční výboje. Ty dluhopisy měly tenkrát hodnotu 100 milionů US dolarů a 140 milionů DEM s ročními úroky ve výši 9,375, resp. 8,125% a jsou splatné v roce 2004.

Krátce nato byly 10.října akcie CME vyřazeny z obchodování na kapitálovém trhu NASDAQ. Nepomohl ani loňský tzv. reverse split, kdy akcie, jejichž cena na trhu klesla pod hodnotu jednoho dolaru za kus, byly vyměněny v poměru 8:1. Na hodnotě 8-10 US dolarů se však dlouho neudržely a dnes jsou k mání na OTC trhu (over the counter) za 3 dolary.

To, co dnes drží CME při životě, jsou hlavně její arbitráže vedené proti Vladimíru Železnému a českému státu. Projevilo se to i v dohodě s většinovými majiteli dluhopisů, ke které došlo 20. října. Její obsah - zjednodušeně řečeno - byl následující: CME zaplatila dlužné úroky za první půlrok 2000 a došlo k "restrukturaci" dluhopisů, při níž jejich majitelé akceptovali, že se jim jejich původní investice sice nevrátí, ale že CME možná ty cenné papíry do 15. ledna 2001 vykoupí za 100 milionů USD v hotovosti a podíly na majetku CME.

Alespoň část z těch 100 milionů by měla přijít z případné vyhrané arbitráže CME proti Železnému, která se už od loňského listopadu projednává u Mezinárodní obchodní komory ICC - The International Chamber of Commerce. Kromě tohoto sporu podal Ronald Lauder a jeho CME ještě další dvě žádosti o arbitráž, ale ty jsou vedeny proti českému státu a budou se projednávat až příští rok. Zde v případě Železného se jedná o částku 23 350 000 USD plus úroky a náhrada škody.

Letos na jaře CME svým akcionářům oznamovala, že arbitráž ICC skončí ve třetím čtvrtletí, tedy do konce září 2000. Současná zpráva říká, že konečný verdikt má padnout v druhém pololetí. Druhé pololetí se už chýlí ke konci a na výsledek se stále čeká.

Podle pravidel arbitráže ICC veškeré informace jakož i závěrečný verdikt se sdělují výhradně účastníkům sporu. Takže je teoreticky možné, že rozhodnutí už padlo, účastníci - CME a Vladimír Železný - se ho dozvěděli, nicméně ho nezveřejnili, protože jednají o mimosoudním vyrovnání. Je to jenom hypotéza, ale nelze ji zcela vyloučit. To ovšem nevylučuje ani tu variantu, že se advokátům Vladimíra Železného podařilo jednání protáhnout předkládáním nějakých nových dokumentů.

Jednou však rozhodnutí musí přijít a Ronald Lauder dává ve zprávě CME na vědomí, že se nehodlá vzdát. Tvrdí, že CME bude mít koncem roku 2000 stále ještě 30 milionů USD v hotovosti, aby mohla fungovat nejméně jeden další rok.

Pro Českou spořitelnu je to dobrá zpráva, protože to znamená, že úvěr 850 milionů Kč, který poskytla CME v roce 1996, se nepřesune do kategorie úvěrů rizikových. Ve třetím čtvrtletí CME dlužila České spořitelně ještě 335 080 600 Kč.

Dodatek:
Tolik rukopis článku pro HN. Chyba, které jsem se dopustil, spočívala v tom, že jsem si neověřil současný stav obchodování s akciemi CME na trhu. Vycházel jsem ze starších dat. Kdybych se podíval na tabulku serveru Yahoo, zjistil bych, že naposledy se akcie CME za 3 dolary prodaly 20.10.2000, a že po zveřejnění zprávy CME následoval další pád, takže nakonec se prodávalo už jenom za čtvrťák, tj. za 0,25 USD. Že by investoři ztratili i tu poslední naději, že Lauder nějaké peníze v arbitrážích vysoudí?

zpět

Proč nemáme České audiovizuální centrum
aneb Neradostná bilance opoziční smlouvy

Anglicky psaný týdeník Prague Business Journal nechává své články volně na internetu pouhý týden, takže odkaz na článek Light, camera, reaction ze 4.12. v době vydání Louče už nebude platit.

Ten článek mě zaujal jednak popisem situace v české kinematografii a také tím, jak nejen bývalá bramborárna v Milíně (slouží jako ateliéry pro akční filmy Šimandlově firmě North American Pictures s.r.o.), ale také staré hangáry v Letňanech a nyní i výrobní haly ČKD ve Vysočanech se mění na výrobny reklam a filmů. Bývalý ředitel ČKD a nyní její likvidátor se zde chlubí, že má k dispozici více čtverečních metrů kryté plochy (11000) než Barrandov (9000). Pravda, bez techniky, ale s vytápěním, a kdo ty haly pro filmování nějak zařídí, dostane prý pronájem se slevou.

Údaje článku víceméně potvrzují moji tezi, kterou jsem vyslovil v jednom referátu na jednom audiovizuálním semináři, a to že "zahraniční a reklamní zakázky mají hlavní zásluhu na tom, že infrastruktura kinematografického průmyslu v této zemi stále žije a někdy dokonce i prosperuje."

Autorka článku Hana Lešenarová v PBJ připomíná nezájem českého státu a českých úřadů na podpoře české kinematografie, který dnes vadí i těm, kteří kdysi tak rasantně český film odstátňovali. Dnes už to nejsou jenom filmoví tvůrci typu Jiřího Menzela, Věry Chytilové a Dušana Kleina, ale hlavně soukromí producenti, kteří volají po tom, aby stát zřídil jakousi filmovou komisi, která je běžná v západních státech, a která propaguje domácí film v zahraničí a poskytuje informační služby potenciálním zájemcům o natáčení v dané zemi.

Zřízení Českého audiovizuálního centra (ČAC) jako tzv. "media desk" bude také nezbytným předpokladem přístupu českých filmařů k financím, které jsou k dispozici v programu EU MEDIA Plus. O návrhu ČAC se mluví už několik let, jeho zřízení mělo být součástí novely zákona o audiovizi 273/93 a zákona o Státním fondu na podporu kinematografie 241/92, kterou slíbil prosadit ministr kultury Pavel Dostál.

Když šel letos v únoru návrh novely audiovizuálního zákona do parlamentu, zřízení ČAC z návrhu vypadlo a ministr Dostál sliboval filmařům, že se pokusí ustavit ČAC "z ušetřených zdrojů" v rámci ministerstva. Nato se zástupci filmového byznysu od návrhu novely distancovali.

Jak vypadala rozprava v prvním čtení zákona 9.3.2000, je možné přečíst si v jejím stenogramu. Ministr Dostál byl napadán za to, že s profesními organizacemi nespolupracoval. Tenkrát odpověděl:
Zákon, který původně byl připraven ve spolupráci s profesními organizacemi české kinematografie, opravdu vypadal zcela jinak. Měl část evidenční, kterou dnes předkládám, dále měl část vytvoření audiovizuálního centra na podporu české kinematografie a současně měl být předkládán do parlamentu s novelizací zákona o fondu na rozvoj české kinematografie. Stalo se ovšem to, co se stalo, co musím respektovat. Ministerstvo financí zásadně nesouhlasilo v připomínkovém řízení s navrženými způsoby financování českého filmu. Bylo argumentováno, a to pouze cituji, že jde o zavádění nepřímých daní, což je v rozporu s dojednáními souvisejícími se schválením státního rozpočtu.

Neslavný konec návrhu této novely je podchycen v záznamu rozpravy k parlamentnímu tisku 524 28.6.2000.

Václav Marhoul v článku v PBJ současnou situaci popisuje takto: "Nejdříve to (zřízení ČAC) ministerstvo kultury podporovalo, potom odešel jeden náměstek a změnilo se to, ale teď se to zase začalo podporovat."

Na rozdíl od Marhoula tu situaci vidím trochu jinak a vůbec nejsem ve věci ČAC optimista. I kdyby "se to na ministerstvu začalo podporovat", opoziční smlouva je v tomto směru jednoznačná a neúprosná. V jejím dodatku, tzv. tolerančním patentu z 14.1.2000, se vláda ČSSD zavázala, že nenavrhne žádnou další instituci, která by byla placená z rozpočtových peněz. Proto muselo ČAC z novely zákona ven, a ne že nějaký náměstek právě odešel.

Důkaz? Viz Dohoda o vzájemném vymezení věcných podmínek tolerance menšinové vlády, článek 2.:
"Celkové náklady na státní administrativu v ústředních orgánech a jimi řízených úřadech neporostou. Nedojde rovněž k růstu zaměstnanců těchto institucí."

Stížnost na absenci českého audiovizuálního centra by tudíž měla být směřována nejen na ministerstvo a na Pavla Dostála, ale především do Sněmovní ulice, stranické centrály ODS.

zpět

Řekli o médiích (a také o ČR):

Co mě nejvíce rozčiluje na postojích takových politiků, jako je třeba Ivan Langer, je to, že mají zoufale málo odvahy věci pojmenovat (...) Je to hra na: Jako kdyby. A to v Česku platí o všem, o hospodářství, o justici, o kultuře, o policii. JAKO KDYBY, to by mohl být nápis nad celou touto zemí. Bohužel se to týká i novin, ty se také jen tváří jako noviny. Všechny vaše deníky mám ráno přečtené za půl hodiny.

Hans-Jörg Schmidt, korespondent deníku Die Welt v rozhovoru s Karlem Hvížďalou, MF DNES 9.12.2000

zpět