Začnu odzadu. Petr Kamberský tvrdí, že když někdo chce nějakou tiskovinu, tak ji může mít, protože "novinový trh je relativně otevřený a čtenáři na něm hlasují každý den. Vydavatelé na něj vstupují a snaží se prodejem zboží dosáhnout zisku. Lepší způsob, jak dosáhnout toho, co chceme, zatím lidská společnost neobjevila... Jde-li vydavateli o něco jiného než o profit, měli bychom být ve střehu. Kam vede "dobro pro celou zemi", víme dobře."

Předpokládám, že Petr Kamberský je už natolik stár, aby se mu někdy v životě přihodilo, že si něco přál mít, na trhu to hledal, ale nenalezl. Buď bylo jeho přání natolik výlučné, že nabízející strana o něm vůbec nevěděla, nebo - což je častější případ - nabízející strana o takových přáních sice věděla, ale protože to nebylo ekonomicky rentabilní, přání do nabídky nezařadila. Ze stejných důvodů tak neučinila ani konkurenční firma, která by přece jinak - vždyť učebnice to uvádí - s podobnou nabídkou na trh měla přijít. A právě tak vznikají případy (školství, veřejná doprava, právo, bezpečnost, armáda, bankovní systém atd.), u kterých do hry vstupují i mimotržní faktory.

Takže "lepší způsoby, jak dosáhnout toho, co chceme" společnost objevila, a ne, že ne. Žádná společnost není řízena výhradně trhem, navíc samotný trh, to nejsou jenom individuální akce prodávajících a kupujících, ale také celý komplex norem a soubor pravidel, které také někdo musí určit a pohlídat.

Chápu, že Kamberského a Pleslova generace získala na základě zkušenosti s komunistickou totalitou odpor proti prosazování "dobra pro celou zemi", nechápajíc, že ať chceme či nechceme, v každé komunitě - rodinou či partou trempů a fotbalistů počínaje a republikou konče - vždy bude existovat něco jako "zájem celku", který nikdy nebude totožný s prostým součtem zájmů individuálních.

Ten hlavní rozdíl mezi totalitním politickým systémem (dokážu si představit i totalitní systém dogmatiků ideologizovaného trhu) a mezi demokracií není v tom, že jeden uznává a druhý neuznává pojem "dobra pro celou zemi", ale v tom, jak se k definici tohoto pojmu dospívá a jakým způsobem je pak realizován.

Také proto s radostí sleduji živou debatu o tom, co a jak by měla Česká televize jako veřejnoprávní instituce dělat, i když řada vyslovených myšlenek je mi cizí nebo mi příliš nevoní. Ta debata je totiž pro mne živoucím důkazem toho, že se snad už nevrátí doby, kdy o "dobru pro celou zemi" rozhodoval sekretariát jedné politické strany a jemu podřízená média. (I kdyby to měla být strana, která ve svobodných volbách získala nadpoloviční většinu.)

Tvrdošíjné trvání na tom, že média jsou jenom a výhradně byznys, mně někdy připomíná podobnou uhlířskou víru, která tvrdila, že výrobní vztahy a materiální základna rozhodují o naši duši, určují naše vědomí, a kdo tomu nevěřil, byl perfidní buržoazní idealista.

Ano, média jsou byznysem a významným byznysem, kolem kterého se točí miliardy a který generuje statisíce pracovních příležitostí. Média jsou ovšem také - ve větší či menší míře - rovněž vzděláním i kulturou, podílejí se na socializaci jedince ve společnosti, přenášejí tradice, jsou součástí a také stabilizujícím článkem ekonomického a politického systému.

Výhodou pluralitního systému je, že plnění všech těchto funkcí se už nevyžaduje od každého média zvlášť, ale je to spíše obecný imperativ kladený na mediální systém jako celek, přičemž ten celek má podobu mnohohlasého orchestru, v němž rozmanitost a kvalita nabízených hlasů je generována z velké části - ne však beze zbytku - právě trhem a jeho silami poptávky a nabídky.

Prohlásí-li Jaroslav Plesl, že "vydavatelský byznys není žádná charita, ale podnikání jako každé jiné", tak má pravdu jenom zčásti, neboť zkušenost nám říká, že tento vydavatelský byznys při usilování o zisk je schopen poskytovat, často i jako nezáměrný vedlejší produkt, i tu "charitu", tedy umí plnit i obecně prospěšné funkce. Nebo si Jaroslav Plesl myslí, že vydávání novin dostává privilegium pětiprocentní DPH jen tak náhodou? Tvrdí-li, že je to "byznys jako každý jiný", ať tedy jeho vydavatel platí 22% DPH jako "každý jiný".

Nepředpokládám, že tento výklad obrátí oslovované novináře Plesla a Kamberského na moji víru. Ale byl bych rád, kdyby si ještě jednou tu Hvížďalovu úvahu přečetli a zamysleli se nad ní. Já jsem jí totiž pochopil trochu jinak než oni, a rozhodně jsem v ní nenašel žádné "otřesné pasáže" nebo "plivnutí do tváře německým vydavatelům".

Pokud mohu použít příměru, pak také mně politika některých zahraničních vydavatelů (psal jsem o ní v Louči č.30) připomíná chování hospodáře, který seje na půdě, s jejíž nízkou bonitou se smířil, a který nemá zájem tuto půdu kultivovat investicemi, jejichž návratnost by se projevila až po delší době.

Na rozdíl od Hvížďaly bych však tohle chování nepřisuzoval národnostním předsudkům, jako spíše neschopností - při neznalosti českého jazyka - dohlédnout, jakým způsobem jejich čeští partneři realizují legitimní snahu vydavatele o racionalizaci provozu a zvyšování nákladů.

Jestliže německý vydavatel není schopen číst české noviny, možná netuší plytkost a mělkost zpráv a komentářů, kterých musí redaktor napsat sedm i více do týdne. A tak možná necítí, jak z novinářů, hledačů témat a příběhů, nositelů myšlenek a kvalifikovaných analýz, se postupně stávají vyplňovači tiskové plochy za každou cenu.

Nijak nezpochybňuji to pozitivní, co zahraniční vydavatelé do této země přinesli. Například si myslím, že kdyby všechny hlavní deníky zůstaly výhradně v českých rukou, možná že bychom stále ještě byli IPB-landem, kde politikům beztrestně procházejí sponzoři Sinha a Bács.

Ale i já bych si někdy přál mít list, o němž bych věděl, že jeho pravidelná příloha nevznikla jenom z pouhé potřeby umístit v listu další reklamy, a který by ve standardních rubrikách (alespoň některých) zajistil takové personální a honorářové podmínky, abych měl jistotu, že se v nich pravidelně budu setkávat s cream of the cream příslušných žurnalistů, publicistů, odborníků.

Na Pleslově polemice je zarmucující, jakým způsobem ji vede. Nedostatek věcných argumentů je nahrazen rasancí úsudku ("chatrné argumenty", "nejotřesnější pasáž", "urážka německého národa" ze které se "radují Sládkovi republikáni a komunisté"), jakož i četností osobních výpadů proti názorovému protivníkovi.

Navíc řada použitých faktů a argumentů je - lidově řečeno - mimo mísu. Ptá-li se Plesl: "Cítí snad ... Rupert Murdoch odpovědnost za společenský vývoj ve Velké Británii?" pak správná odpověď zní: Samozřejmě, že ano, a nikoli, že ne, jak tvrdí Plesl. Ta Murdochova odpovědnost je sice limitovaná jeho vlastními obchodními zájmy, mezi něž patří mimo jiné potřeba usilovat o kompetentní vládu a stabilní podnikatelské prostředí. Právě při takovém chápání odpovědnosti za osud celku The Sun před čtyřmi lety překvapivě podpořil labouristy proti konzervativcům.

Napadne-li Plesl Hvížďalovo tvrzení, že "v míru však panuje mezi novináři a politiky v demokratických zemích symbióza a respekt," argumentem: "Asi už si nepamatuje (moralizující Hvížala), že třeba dnešní prezident George W.Bush nedávno veřejně označil reportéra z New York Times za "prvotřídního sráče"," pak tento argument je velice slabý, pokud víme, že ten výrok nebyl pronesen ani veřejně, ani záměrně, jak se děje u našich politiků, ale dostal se na veřejnost nechtěně prostřednictvím omylem zapnutého mikrofonu.

A jestliže při polemice ke čtvrtému bodu Hvížďalova textu (obraz, který o sobě média vysílají) Plesl napíše, že "s tím se nedá polemizovat, protože z textu není vůbec jasné, co má autor na mysli," pak je to Pleslův gól do vlastní branky dokazující, že není schopen logicky propojit si dvě následující pasáže textu.

Hvížďala totiž zde jasně říká: "obraz, jaký tím o sobě média vydávají" přičemž slůvko "tím" odkazuje na to, co se píše o několik řádků výše , tedy na možnou záměnu funkce denního tisku s losem, který vyhrává. Protože tato vazba Pleslovi unikla, celý zbytek polemiky se čtvrtým bodem postrádá smysl a ústí do obligátního útoku ad hominem: Byla MF DNES pod Hvížďalovým vedením lepší než dnes?

Někdy mám pocit, jakoby v našich polemikách už vůbec nešlo o to, přesvědčit protivníka silou svých argumentů, ale o to, zatlačit ho do rohu silou či agresivitou svého postoje. A tak se i novinářské diskuse zvrhávají - po vzoru diskusí politických - ve hru na přetlačovanou apriorních postojů proti jiným apriorním postojům, z níž se čtenář příliš mnoho nedozví.

Tak například Petr Štěpánek tvrdí, že ČRo-RSE je stanicí veřejnoprávního rozhlasu, žádná americká stanice. Naproti tomu Pavel Pecháček tvrdí, že RSE není žádný jeho soukromý byznys, a že je financován americkým Kongresem. Ale abych se dozvěděl, jak to má RSE v Česku všechno zařízeno, jaké jsou podmínky její smlouvy s Českým rozhlasem, toho jsem se v té polemice nedočkal.

Za exemplární příklad argumentační prázdnoty, kde jedny postoje jsou hodnoceny téměř výhradně jinými postoji, může sloužit článek Jany Bobošíkové "Langer versus Dostálová" (Právo 14.6.). Bobošíková v něm sděluje, že poslankyně Dostálová je urážena místopředsedou ODS Ivanem Langerem, a že Langer je lump, protože se nechová tak, jak si Jana Bobošíková představuje. Přiznám se, že jiné poselství jsem v tomto sdělení nenašel. Že by to byl pokus předvést světu, že já, Jana Bobošíková, s věrchuškou ODS už nemám nic společného?

P.S. Pokud se některému ze čtenářů Louče zdá, že rovněž můj styl polemiky je agresivní a není podložen argumenty, nechť se ozve. Ale ať fakta vyvrací fakty a ne jen názory a postoji.

zpět