Média, Internet, TV Nova a já, je název knihy, v níž je výběr mé publicistické činnosti od roku 1990. O co jde, je možné se dozvědět zde v úvodu nebo tady v obsahu knihy. O lidech, které knížka zmiňuje, lze získat informaci ve jmenném a věcném rejstříku. Vydalo a distribuuje vydavatelství ISV v Praze, fax 02-24317402. (Protože ne všude je ta knížka k mání, pražským zájemcům jsem schopen výtisk prodat sám za 170 Kč.)

zpět

Na okraj textů minulého týdne

Louč vznikla před více než půl rokem z jednoduchého důvodu. Nechtěl jsem být vnímán jako kmenový autor Britských listů Jana Čulíka poté, co jsem si při diskusi o povaze internetové žurnalistiky (částečně vedené v soukromých e-mailech) s editorem Britských listů vyjasnil, že naše představy o smyslu internetového periodika jsou odlišné. Nemám touhu ani potřebu "podvracet", chci raději sloužit poskytováním informací a nabídkou názorů.

Jsem rád, že jsem se k tomu kroku odhodlal. Počet návštěv stránek Louče se sice Britským listů vyrovnat nemůže, nicméně jak jsem zjistil díky službě www.navrcholu.cz, moje klientela je neméně vybraná jako u Britských listů (monitoruje mě státní správa, média i renomované poradenské organizace - nedávno jsem např. zjistil, že PricewaterhouseCoopers usilovně opisoval z mé služby pro budoucí ředitele ČT), a především - vzdálil jsem se "mediálním šamanům" Tomáši Pecinovi a Janu Čulíkovi v době, kdy jejich schopnost sebekritické reflexe v průběhu krize ČT byla natolik oslabena, že byli schopni produkovat nejen materiály typu Kořeny krize v České televizi, v nichž své subjektivní vidění událostí vydávali za realitu, ale i takovou megalomanskou prezentaci Britských listů, jakou byl materiál Mé zoufalství: Jak jsem přivedl do ulic 100 000 lidí.

A co hůř, agresivní žurnalistika Tomáše Peciny, dnes za asistence Štěpána Kotrby, posunuje Britské listy směrem k politickému a kulturnímu bulváru Cibulkovského typu. Jsem schopen připustit, že nepřetržité útoky směřující proti státním autoritám a kritika úřadů a orgánů nejrůznějšího druhu mají i své pozitivní momenty - je to výzva, která je nutí reagovat a zlepšovat jejich práci. Nicméně já u toho být nemusím, zvláště když z těch útoků více než snaha o hledání pravdy tak často vyčnívá potřeba vlastního zviditelnění se.

A tím se dostávám k textu Nikolaje Savického Děsivý příběh zásahů do České televize, jehož vznik autor mimo jiné odůvodňuje tím, že chce alespoň "poněkud vyvážit pohled Britských listů". Myslím, že se mu to daří, zvláště tam, kde dokládá jak zjednodušený a falešný je pohled na televizní vysílání, pokud se redukuje jen na zpravodajství a publicistiku, tj. na menší část vysílaného programu (12 a 14 procent). Jinak je ten text cenným svědectvím podaným zevnitř televizních struktur, z čehož plynou jeho přednosti (informace od zdroje) i nedostatky (nedostatek odstupu od vlastních činů).

Co mě fascinovalo na veřejném slyšení, byla odvaha Jany Bobošíkové přihlásit se o místo generální ředitelky. Ne proto, že šla do předem ztraceného boje, ale proto, že se o ten post zajímala s tak minimálními znalostmi provozu plnoformátového televizního programu s úkolem velkého objemu vlastní tvorby. Neboť její vystoupení se točilo vlastně jenom kolem zpravodajství a obecných frází o rozpočtu. (Někdo může namítnout, že Martin Dvořák jako nový ředitel TV Prima je příkladem toho, že televizní profese není nutná. Dvořák se však může spoléhat na pomoc z Barrandova, kam dochází čerpat rozumy.)

Při poslouchání Jany Bobošíkové mě zaujalo, jak často používala pojem "koncesionářský poplatek", "koncese", "koncesionáři". To ostatní kandidáti dobře věděli, že tato terminologie není přesná, a že ta platba se nazývá "rozhlasový a televizní poplatek", viz zákon 252/94 Sb. Jak se stalo, že tomuto poplatku se říká koncesionářský, jsem kdysi dávno - ještě před přijetím zákona 252/94 - popsal v Hospodářských novinách v článku z 5.3.1992 (ke stažení v RTF formátu).

Bylo zajímavé pozorovat, jak Karel Kochman v tomto ohledu byl negativním obtiskem Jany Bobošíkové - nejen lidsky, ale i odborně. On zase tu televizi viděl především jako programové a produkční centrum a když se ho zeptali na zpravodajství, tam tápal, protože pro něj zpravodajství není středobodem televize, ale jenom jednou z jejích produkčních odnoží.

Na pozadí Kochmanova vystoupení se jeví úkol vyrovnaného rozpočtu daný Balvínovi jako Danajský dar. Zkušený producent Kochman totiž parlamentu nastínil, že pokud nemají být hozeny přes palubu dlouhodobé projekty, deficit lze sice snížit, ale nikoli zcela odstranit.

A propos audit. Vzpomínám si, jak dlouho se Ivo Mathé oháněl pozitivními výsledky auditu firmy Coopers & Lybrand. Kupodivu, když nastoupil do funkce Puchalský, tatáž firma mu předložila "Studii provozního prostředí", která už tak optimistická nebyla, a naopak, řadu jevů v ČT kritizovala. Že by audity byly schopny reagovat na společenskou objednávku?

Ale zpátky ke krizi ČT. Mezinárodní federace novinářů IFJ zveřejnila minulý týden Mimořádnou zprávu: Česká televize a boj o televizi veřejné služby. Jejím autorem je generální tajemník IFJ Aidan White, který Prahu navštívil ve dnech 7.-10.1.2001 poté, co IFJ vyslovila své znepokojení k situaci již 29.12.2000 a 2.1.2001

Co říci k této zprávě? Nepřináší v podstatě nic nového, spíše jen potvrzuje názorovou propast mezi účastníky sporu, nejednotnost výkladu celé záležitosti a do jisté míry i povrchnost zahraničního pozorovatele, který - bez znalosti jazyka - bude vždy závislý na tom, co mu lidé v terénu řeknou.

Těch lidí bylo poměrně dost, jsou zde zaznamenaná interview s politiky (Pavel Dostál, Miloš Zeman, Jan Kavan, Václav Klaus), s novináři stávkujícími i nestávkujícími (Irena Válová, Jiří F.Potužník, Stanislav Kněnický, Antonín Zelenka, Dušica Zímová) a také s experty (Pavel Bobošík a Helena Havlíková).

Pokud se dokument drží obecných frází, je vše v pořádku. Horší je, když se ponoří do konkrétní české reality. Tam už to s přesností faktů a jejich interpretací není příliš slavné. Takže bych dal za pravdu možná i Martinu Hekrdlovi z redakce Práva, který zde 10.2. v komentáři "Pravda a šot" píše:

"Mezinárodní federace novinářů se tento týden ve své zprávě o krizi v ČT pokusila krizové jevy zobecnit a naléhavě vyzvala k reformám veřejnoprávního vysílání. Nepříliš objektivně, vyváženě a nestranně však svoji výzvu adresovala jen střední a východní Evropě. Jak pokrytecké! Copak je vskutku Západ o tolik lepší než Východ?"

Přiznám se, že i mne napadlo, zda pan White nás nepokládá za rozvojovou zemi bez jakýchkoli kulturních tradic, když v posledním z 28 bodů nálezů a závěrů (Findings and Conclusions) říká:

"Úkolem politiků je dát ruce pryč od kontroly v době, kdy novináři a jejich nové vedení se pokusí znovu vybudovat důvěru ve vysílání veřejné služby. Jejich ambicí musí být vytvoření - možná poprvé v České republice(sic!) - celostátní služby, která výmluvně a profesionálně bude hovořit za všechny skupiny společnosti a nejen za mocné partikulární zájmy,"

Já osobně si myslím, že s tou nezávislostí a univerzálností naší veřejné služby ČT to není tak strašné, i když nám ten dojem v poslední době dost kazí politické strany a jimi nominované mediální rady. Dokonce si myslím, že krátce po listopadu 1989 měla naše média takovou nezávislost, jakou by jim mohli jejich někteří evropští kolegové závidět.

Leč bohužel, nic netrvá věčně...