Na okraj týdne 19.-26.2.2001
* V případu sporu o TV NOVA se odehrála tisková konference Vladimíra Železného 20.2., po níž následovalo zveřejnění arbitrážního rozsudku ze strany CME a potom spektakulární obstavování majetku. CET 21 chce nyní Železnému pomoci tím, že se u českých soudů snaží vyrobit protipožadavek ve výši 28.756.000 US dolarů. Blíže viz tento a tento příspěvek dnešní Louče.
* V této souvislosti jsem si všiml, jak se serveru Svět namodro daří v rámci služby PRESS NAMODRO získávat ke zveřejnění tiskové zprávy firem, co chtějí se svou informací proniknout na veřejnost. Server ČTK a NERISu www.protext.cz, který byl zřízen právě pro tuto funkci a který se měl stát českou variantou agentury PRNewswire, je zatím dost prázdný. Že by byl příliš drahý? Nebo má příliš malou návštěvnost?
* 21.2. generální ředitel Národní galerie Milan Knížák napadl redaktora deníku Právo Alexandra Kramera při natáčení rozhovoru. Knize Interview, kterou Kramer nedávno vydal, a kterou jsem zmínil v poslední Louči, se dostalo další reklamy. Já jsem si při té příležitosti zavzpomínal.
* Ve dnech 19.-20.2. se konala v Praze konference Czech Broadband CACC 2001 pořádaná Českou asociací kabelových komunikací ČAKK. Přestože se Louč o některých kabelových společnostech nevyjadřovala v minulosti zrovna moc příznivě (viz Louč č.20 nebo Louč č.9), dostal jsem pozvání. Kvůli škole jsem mohl do hotelu Alcron zaskočit jenom občas, a proto moje zpráva je stručná.
* Interní čtvrtletník ČT Svět televize, jehož poslední dvojčíslo ke mně dorazilo minulý týden, pojednává o krizi italské televize RAI, je v něm projev ředitele BBC Grega Dykea, na který jsem odkazoval v Louči č.3, rozsáhlá studie srovnávající veřejnoprávní a soukromé televize v Německu, digitální strategie rakouské ORF a řada dalších materiálů, které se želbohu jen zřídkakdy dostanou za hranice zdí České televize a jeho intranetu.
* V úterý 20.2. vyšly všechny přední české deníky se stejnou hlavní fotografií na prvních stranách. Pokušení představit známého amerického právníka Edwarda Fagana jako agresivního řvouna, bylo u editorů asi příliš velké, větší než možné riziko konformity s konkurencí. Fagan v rakouském Wullowitzu žádal, aby mu byla předložena veškerá dokumentace týkající se Temelína.
Média, Internet, TV Nova a já, je název knihy, v níž je výběr mé publicistické činnosti od roku 1990. O co jde, je možné se dozvědět zde v úvodu nebo tady v obsahu knihy. O lidech, které knížka zmiňuje, lze získat informaci ve jmenném a věcném rejstříku. Vydalo a distribuuje vydavatelství ISV v Praze, fax 02-24317402. (Protože ne všude je ta knížka k mání, pražským zájemcům jsem schopen výtisk prodat sám za 170 Kč.)
zpět
CME vs. Železný
aneb Jak se dá číst rozhodčí nález
Konečný rozhodčí nález mezinárodního arbitrážního soudu ICC ve sporu CME vs. Vladimír Železný je od úterka každému volně k nahlédnutí, leč žurnalisté jsou stále náchylní přejímat interpretace rozsudku od jednotlivých stran, namísto aby se ponořili do studia nezáživných soudních spisů a dokumentů.
Například naše noviny stále zmiňují jakési "penále" 3200 US dolarů, o které se každý den zvyšuje pohledávka CME vůči Vladimíru Železnému. Přitom v rozhodnutí ICC se o žádném penále nemluví. Přibližná částka 3200 USD reprezentuje pouze výši úroků, o něž se každý den neuhrazený dluh zvětšuje.
Nebo když se cituje Železného argument o tom, že chce nazpět své akcie ve stejné hodnotě, za kterou je prodával. V rozhodnutí ICC nic takového není. Tam se jenom říká, že Železný dostane akcie společnosti Nova Consulting a.s. zpět. Ty akcie tenkrát reprezentovaly 5,8% obchodního podílu v ČNTS s.r.o.
Složitost té operace, při níž z eseročka CET 21 byly přes akciovku Nova Consulting převedeny obchodní podíly vlastníků CET 21 v ČNTS na americko-bermudsko-nizozemskou CME, umožňuje Železnému klamat veřejnost o podstatě tohoto sporu.
Ve Volejte ředitele Železný chlácholí své diváky ve smyslu: buďte klidní, nic se neděje, to jenom do jedné obchodní smlouvy se vloudila chybička, já uznávám, že jsem chyboval, teď za to platím a jsem ochoten platit, přečtěte si arbitráž, "uvidíte, jakou pitomost může udělat český podnikatel, který podepíše nekonkurenční doložku" nebo "Železný se ničeho nedopustil, jak konstatovala arbitráž," (doslovné výroky z tiskové konference).
Pravda je ovšem jiná: Železný se něčeho dopustil, nedodržel smlouvu a poškodil své obchodní partnery. Podrobnosti, jak k tomu došlo, se můžete dozvědět v mé knize Média, internet, TV Nova a já, konkrétně v kapitole "Jak se Vladimír Železný a CME ve zlém rozešli". Odkázat mohu na článek v Lidových novinách 26.4.1999 "Za co zaplatila CME Železnému a spol. miliardu?" nebo na materiál v Britských listech 4.5.1999 "Čí je ta miliarda?"
Situace se dá názorně vysvětlit takto: hledači diamantů mající společný, ale přesně rozparcelovaný claim, narazili na výnosné ložisko. Jeden z nich se rozhodne od svých partnerů jejich část claimu odkoupit s tím, že chce využívat ložisko sám. V té ceně zaplatí partnerům nejen náklady za získání claimu a na odkrytí ložiska, ale také hodnotu budoucí těžby. Ale co se nestane, jeden z partnerů se ilegálně podkope do claimu a celé ložisko vybere. Když je přistižen a soud mu přikáže vrátit vyplacené peníze alespoň za jeho prodanou část, začne vykřikovat: já chci svoji část claimu v takovém stavu, v jakém jsem ji prodával - plnou diamantů.
Nebo se dá použít i tato zjedodnušená metafora (speciálně pro Lumideka, známého to internetového diskutéra): kdosi si vezme na regálu v samoobsluze láhev koňaku a vypije ji, aniž zaplatil. Když mu soud přikáže, aby zaplatil, on vrací prázdnou láhev do regálu a říká - co bych platil, vždyť jsem nic nevzal, ta láhev tady opět je. A svůj čin omlouvá slovy: možná, že jsem se něčeho dopustil, i když jsem si myslel, že když ten koňak piju, že se ničeho nedopouštím. Ale i když jsem se asi možná něčeho dopustil, vždyť ten obchodník je známý šejdíř a on už mě několikrát předtím vzal na hůl.
Každá metafora občas trochu kulhá, ale co je zde nesporné, je fakt, že Železný ty peníze dostal nejen za čtyři roky vykonané práce, tedy za to, že tu televizi stvořil a vybudoval, ale také za to, že se on a jeho partneři vzdali svých podílů na zisku ČNTS za dalších osm let trvání licence, přičemž svým pozdějším konáním tuto společnost zruinoval.
Ačkoliv se CME velice snažila, aby bylo vzato v úvahu nejen porušení smlouvy, ale také to zruinování ČNTS, Mezinárodní arbitrážní soud to odmítl z důvodu, že "neshledal žádný důkaz prokazující příčinnou souvislost mezi porušením Smlouvy... a škodou uváděnou společností CME". To ovšem na druhé straně neznamená, že "Železný se ničeho nedopustil" nebo že nějaká jiná škoda na základě nějakých jiných soudních sporů ve věci jiných smluv ještě nebude zjištěna.
A tím se dostáváme k problematice dalších dvou mezinárodních arbitráží, které začnou záhy pod patronací UNCITRAL (UN Commission on International Trade Law), tedy komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo.
Fakt, že Obvodní soud pro Prahu 1 začal tak rychle a pohotově postupovat ve věci soupisu a zablokování majetku Vladimíra Železného, vysvětluje advokát Václav Vlk v sobotních 24.2. Lidových novinách, že CME měla proti prostému občanovi tu výhodu, "že má dostatek peněz a znalostí, takže mohla soudu nabídnout čísla účtů."
Já osobně si myslím, že v pozadí konání českých soudů je i blížící se datum jednání mezinárodních arbitráží v případu Ronald Lauder vs. Česká republika kvůli porušení dohody o ochraně investic mezi ČSFR a USA z 22.10.1991 (č.187/1993 Sb.) a v případu CME vs. Česká republika, rovněž kvůli dohodě o ochraně investic, tentokráte však mezi ČR a Nizozemskem.
To hádání 5.března v Londýně a o dva měsíce později ve Stockholmu se zřejmě bude odehrávat na úrovni zjišťování, zda český stát a jeho orgány konaly v souladu s přijatými zákony, když řešily záležitosti zahraničního investora. Pod lupou se ocitne rozhodování nejen státní správy, ale také orgánů činných v trestním řízení, soudů, finančních a dalších úřadů.
Obávám se, že ten pohled nebude pro Českou republiku příliš příznivý, přestože se za poslední rok mnohé změnilo k lepšímu.
Nicméně příslovečná pomalost českých orgánů činných v trestním řízení se asi bude dost těžko vysvětlovat. Třeba když ČNTS podává v říjnu roku 1999 oznámení policii pro podezření spáchání řady trestných činů doložených expertízami, jež nasvědčují antidatování, tj. padělání smluv ze strany Vladimíra Železného, a policie si podezřelé předvolá k prvnímu výslechu až za rok, v září roku 2000.
Tím ovšem nechci říci, že to český stát prohraje. Jeho protivník se totiž také nechoval vždy zcela korektně a fér. Kdysi jsem o tom psal v článku Americký investor pláče na nesprávném hrobě pro Britské listy. A kdybych se chtěl představit jako úspěšný prognostik, mohu nabídnout ještě odkaz na článek v Britských listech 5.5.2000, který doplnily dovětky 9.5.2000.
zpět
Zůstane v tom Železný sám, jen se svým advokátem?
Nebo se dá na politiku?
Jak už bylo vícekrát řečeno, rozhodnutí amsterodamské arbitráže nijak neohrozí vysílání TV NOVA, neboť ten spor je veden proti Vladimíru Železnému jako fyzické osobě. Ale přesto, nebo právě proto, se objevují otázky: Jak se ten spor vyvine? Zaplatí Železný nebo nezaplatí? Kde vezme tu miliardu atd.atd.
Nedávná tisková konference Vladimíra Železného byla v tomto ohledu zklamáním. Hodně se zde polemizovalo s CME, připomínaly se vítězné rozsudky u českých soudů, ale v tom hlavním jakoby panovala bezradnost. Doslova:
"Vzájemné vypořádání, které je uvedeno v nálezu, je svízelné. Přiznáváme, je svízelné. není jednoduché. A my sami ještě nejsme rozhodnuti..."
Otevřená je také taktika "vyrobení protipohledávky" u českých soudů tak, jak to oznámila tisková zpráva CME ve čtvrtek 22.2. Navíc tuto protipohledávku může podat CET 21, nikoli soukromá osoba Vladimír Železný. V této věci Železný na tiskové konferenci řekl:
"Ne, nebojte se, nepřenášíme pohledávky CETu 21 na soukromou osobu Vladimír Železný. Já ji mohu získat, samozřejmě, já ji mohu odkoupit, mně ji mohou postoupit za jistých obchodních podmínek, které budou korektní a budou respektovat obchodní korektnost."
Kdo jsou "oni", kteří "mně mohou postoupit pohledávku" nejlépe "za korektních podmínek"? Naposledy byly vlastnické poměry v CET 21 deklarovány takto.
Nevíme, jak jsou společenskou smlouvou upravena v CET 21 hlasovací práva, ale pokud by odpovídala poměru obchodních podílů, tak teoretickým pánem v CET 21 by měl být stále Vladimír Železný (11,78%), který může počítat s podporou Josefa Alana (8,42%), Vlastimila Venclíka (8,71%) a Petera Hunčíka (4,33%), neboť on je vyplatil z peněz, které dostal za akcie NC od CME, a jestliže ty peníze teď musí vracet CME, mohl by své partnery žádat, aby - pokud s ním nebudou souhlasit - také jemu vrátili jeho peníze. A navíc je tu EDIKON (24,51%), což je Železný převlečený za Šmuclerovou a Rozehnala, takže dosavadní Železného tábor by měl mít úhrnem 57,75% obchodních podílů. O zbylé obchodní podíly se dělí Šmejcův MEF Holding reprezentovaný akciovkou MEF Media (24,02%), věčný rebel Peter Kršák (16,61%) a CME(CEDC) (1,42%) a Česká spořitelna (0,2%). (Teoreticky: I kdyby Železného podíl (11,78) propadl ve prospěch Lauderovy CME (1,42), která by mohla přemluvit Kršáka (16,61) ke spolupráci, stále to dohromady dává pro CME jen necelou třetinu podílů (29,81).)
To všechno jsou ovšem jenom teoretické úvahy. Praxe bude zřejmě jiná. Železný potřebuje pomoc a ti "oni", kteří "mně mohou postoupit pohledávku" jsou zřejmě lidé ze Šmejcova MEF Holdingu, případně ti, kteří za tímto třicetiletým podnikatelem stojí a dirigují ho.
Železný totiž potřebuje pro své spory peníze, hotové peníze a jeho osobní účty jsou dnes obstaveny. Samozřejmě, přes nejrůznější společnosti spravované advokátem Rozehnalem může stále pokračovat ve financování soudních sporů, ale ten základní problém to neřeší: buď zaplatit, nebo vysoudit u českých soudů protipohledávku, to něco bude stát a navíc to bude pohledávka CET 21, nikoli Vladimíra Železného.
Pokud by Železný byl v CET 21 suverénem, neměl by to být problém, ta licence by mu měla peníze vydělat, ale on podle všeho tím suverénem není. Licence dnes vydělává ne pro Železného, ale pro konglomerát MEF Holdingu. Moc je v CET 21 dnes rozdělena do více center a je vysoce pravděpodobné, že menšinový vlastník MEF Media si zde jako hlavní financiér znovuzrození Novy vyhradil blokační právo veta pro některá rozhodnutí.
Pro mne jako mediálního analytika (tak mě teď nazývají a a já už se tomu příliš nebráním, je to stále lepší než "mediální expert") ta otázka dnes zní: Hodí MEF Holding Železného přes palubu a nechá ho vařit ve vlastní šťávě soudních sporů, při nichž se bude moci spolehnout jen na vlastní ulité peníze a svého advokáta Rozehnala? Nebo MEF Holding poskytne Železnému veškerou pomoc, protože pro úspěšné vysílání Novy a pro vydělávání peněz je pro ně stále cennou a nenahraditelnou hodnotou? Zajistí mu úvěr? Postoupí pohledávku CET 21 vůči CME fyzické osobě Vladimíru Železnému? A co za to bude chtít?
Rád bych znal odpověď, ale bohužel, na nějakou solidní hypotézu mám stále málo informací. Mohu vycházet jenom z toho, co je zřejmé a pro co existují důkazy.
Jednou z takových "zřejmostí" je vtažení Vladimíra Železného a TV NOVA do hry ekonomických a politických zájmů v této republice, což jasně prokázal průběh nedávné televizní krize.
Kdyby se něco podobného stalo před třemi čtyřmi lety, Vladimír Železný by s největší pravděpodobností to celé ballabile na Kavčích Horách pobaveně pozoroval ze své kanceláře v Jungmannově ulici a příliš by do věci nezasahoval. Tenkrát byl nezávislým televizním magnátem s podporou amerického kapitálu, který se o politiku zajímal jen do té míry, když potřeboval získat lobby ve prospěch svých obchodních zájmů.
Před dvěma měsíci se však Vladimír Železný vrhnul střemhlav do ovlivňování průběhu krize v České televizi a ani se tím příliš netajil. Dnes je totiž Vladimír Železný až po uši namočen v politických hrátkách, které se v této zemi hrají. Jeho spory ho učinily závislým na přízni ekonomických konglomerátů, které své zájmy úzce proplétají s politikou, na podpoře vlivových agentur a také na politických stranách, politicích i samotné vládě.
Nevěříte? Stačí si udělat bilanci problémů, se kterými se Železný a TV NOVA potýká, a v návaznosti na ně výčet úřadů, na jejichž rozhodování záleží.
Železný bojuje o přežití. Vůči politikům má v ruce stále dost trumfů, z nichž tím nejdůležitějším je televizní program, na který se dívá většina národa. Ví, že politici přízeň TV NOVA potřebují, volby jsou pomalu za dveřmi. Dává jim to najevo, a politici to dobře chápou. Předseda vlády vyráží na Barrandovský kopec oslavit sedmé narozeniny TV NOVA, přestože mezinárodní arbitráž světu sdělila: Železný je člověk, který nedodržel smlouvu. Ovšem Miloš Zeman může říci: přišel jsem pogratulovat Nově, nikoli Železnému.
Železného trumfy vůči investorům už nejsou tak silné. Investora musí Železný přesvědčit, že je mu schopen vydělávat peníze. V ruce má sice licenci, ale nevíme, jak pevně ji drží, a zda by ta licence nefungovala i bez Železného. Kdyby investor zjistil, že ztráty vzniklé placením Železného dluhů z minulosti mohou převýšit výnosy, může Železnému ukázat záda. Samozřejmě za podmínky, že by se Železným neztratil i ten vysílací byznys, čímž se celá hra opět přesunuje zpět k politice.
Mezi lidmi u nás panuje názor, že Sylvio Berlusconi budoval v Itálii mediální impérium proto, aby se mohl stát politikem a předsedou vlády. Pravda je však někde jinde. Sylvio Berlusconi vstoupil do politiky, protože potřeboval zachránit své mediální impérium v době, kdy akce Čisté ruce rozkotala systém politické podpory, kterou jeho mediální konglomerát Finivest (dnes Mediaset) pro podnikání potřeboval. Když Berlusconi o tuto politickou podporu přišel, rozhodl se, že si ji vlastními silami vybuduje, založil politickou stranu a vstoupil do politiky.
A Vladimír Železný???
Zpráva z kabelové konference
Ve dnech 18.-20.února se v Praze v hotelu Alcron (dnes Radisson SAS) konala výroční konference České asociace kabelových komunikací. Bohužel, v pondělí 19.2. se u nás na škole "rozjížděl" semestr, takže jsem přišel o diskuse, které se zde odehrávaly, přičemž já měl zájem o dvě z nich: o panelovou diskusí týkající se nového vysílacího zákona a o panelovou diskusi ve věci elektronických komunikačních službách a jejich regulačním rámci.
Tu právní diskusi jsem zmeškal téměř úplně, dostaly se k mně jen dozvuky, z nichž jsem si zaznamenal:
Kabelovým společnostem vadí současná formulace tzv. must carry rule, tj. pravidla, podle něhož (paragraf 50 návrhu zákona ve sněmovním tisku č.717) operátor kabelové sítě má povinnost zahrnout do nabídky "všechny celoplošné programy" a to jak veřejnoprávního, tak soukromého rozhlasu a televize.
Kabeláři tvrdí, že tato povinnost by se měla vztahovat maximálně na veřejnoprávní programy a pokud by komerční rozhlas a televize měly být také na kabelu, tak by jim měly za distribuci platit. Argumentem kabelářů jsou náklady, které s distribucí těchto programů mají, neboť - i když zákon žádá, aby poskytování a umisťování programů bylo z obou stran (vysílatel, distributor) bezplatné - kabeláři za to šíření musejí odvádět poplatky ochranným organizacím jako je OSA nebo Intergram.
Tímto se dostává do popředí vztah mezi poskytovatelem obsahu a jeho distributorem (a také gatekeeperem, dveřníkem informací), vztah, který bude třeba v digitální éře vyřešit tak, aby byl ve prospěch jak všech zúčastněných stran, tak obecné veřejnosti, které by se měl zachovat univerzální přístup alespoň k základním vysílacím službám.
Jak ale diskuse ukázala, nikomu se do řešení tohoto problému zatím nechce, přičemž postoje reprezentantů legislativy i regulačního orgánu RČRRTV v panelu naznačily, že jak parlament, tak Rada hodlají zaujmout v tomto problému pozici mrtvého brouka a otázkou digitální televize se v současném zákonu nezabývat.
Co takový postoj pro budoucnost znamená, si zatím uvědomuje jen málo lidí: je to pád do druhé, ne-li třetí ligy méně rozvinutých zemí v oblasti vysílání, které budou své národní bohatství - část kmitočtového spektra vhodného k vysílání - využívat neefektivním analogovým způsobem, nehledě na to, že ignorování tohoto problému může vést ke ztrátě části frekvencí v hraničních oblastech na úkor našich pokročilejších sousedů. Ovšem říkejte toto panu Železnému, Šmejcovi, Zachovi. Jim současný stav vyhovuje a digitální vysílání znamená pro ně hrozbu narušení jejich oligopolu v oblasti terestrické televize, takže současný laxní postoj politické reprezentace v parlamentu, regulačního orgánu a konec konců i vlády k těmto otázkám je přesně to, co si mohou přát.
Při úterní diskusi týkající se problémů kabelového průmyslu jsem se dozvěděl, že ČAKK se pravděpodobně přejmenuje. "Kabel" v jejím názvu se možná nahradí pojmem "elektronická komunikace" nebo "široké pásmo" (broadband). Ta diskuse se týkala problému, jaké možnosti se otevírají kabelářům v novém digitálním prostředí, ve kterém telefony, rozhlasový a televizní signál, přenos dat či internet jedno jsou - pouhé jedničky a nuly.
Z vystoupení šéfa ČTÚ Davida Stádníka vybírám:
Když Milan Rusnák ze společnosti GTS jako reprezentant alternativního operátora byl vyzván, aby pohovořil o svém vztahu k regulátorovi, prohlásil: předpokladem deregulace je regulace. Proč? Deregulace uvolňuje vztah operátorů k zákazníkovi, nicméně regulace je i nadále potřebná, aby upravovala vztah mezi operátory, aby nedocházelo ke zneužívání dominantního postavení těch silných na úkor hospodářské soutěže a zájmů konečného spotřebitele.
V panelu seděli vedle sebe zástupci tří nejsilnějších společností, které si dnes rozdělily mezi sebou český kabelový trh: UPC Czech Holding (americký kapitál, zastřešující UPC Česká republika, Kabel Net Holding, Kabel Net Brno a Dattelkabel), Intercable CZ (nizozemský kapitál) a TES Media, a já jsem byl velice zvědav na to, co o svém podnikání řeknou, protože mi bylo několikrát vytýkáno, že to s tou kritikou zdražování služeb kabelových společností přeháním, a že ty náklady kabelovek skutečně nejsou nijak přehnané a že ony si nijak nad poměry na úkor zákazníka nežijí.
Pan Richard Z.Singer z UPC přednesl naučené marketingové fráze: jsme jedním z 20 největších investorů v ČR, hodně jsme investovali a budeme investovat, vylepšujeme Dattelkabel a jeho internetové služby, naše obchodní strategie je zaměřena na rozvinutí kabelových služeb do trojjediného komplexu video-data-hlas, proti regulačním opatřením nemáme námitek.
Rovněž pan Robert H.Gardner z TES Media se pochlubil dosaženými výsledky, neboť jeho společnost prý za poslední tři roky rostla nejrychleji. Mimo jiné řekl: Spojení s NORTELem nám dává šanci nabízet více služeb, ale peníze na trhu chceme získat hlavně rozvojem dosavadních služeb (kabelová televize), získáváním stále více zákazníků pro placené nabídky. Zvyšování cen bude nutné, je třeba přesvědčit zákazníky (kvalitou služeb), a také regulátory a politiky (must carry).
"Doba optimismu je pryč, je třeba být konzervativní, když utrácíte peníze svých akcionářů," řekl v úvodu svého vystoupení zástupce druhé největší české kabelovky Intercable CZ Luboš Řežábek. A právě jeho vystoupení mě přesvědčilo o tom, že i když se mohu v detailech mýlit, můj základní kritický postoj k UPC je oprávněný.
Řežábkova analýza situace byla přesná, racionální a nabízela východiska, která se tak diametrálně liší od strategie UPC spoléhající na příliv zahraničních investic a na zneužívání svého monopolu na úkor zákazníka. Z Řežábkova vystoupení vybírám:
Realizaci těchto tezí pak pan Řežábek ilustroval na konkrétních opatřeních v podniku. Intercable CZ se horizontálně konzoliduje (majetkově, právně, vtahuje společnosti do jednotné organizace), buduje se racionální jednoduchá organizace, dochází k výraznému zeštíhlení podniku, redukován počet zaměstnanců. To však neznamená, že se nepracuje na přípravě nových služeb, ale ty se musejí dobře načasovat.
Zkrátka a dobře, Intercable CZ dělá přesně to, co u UPC postrádám, abych mu mohl uvěřit, že jeho zvyšování cen má nejen oprávnění, ale také přiměřený rozsah.
Diskuse byla ukončena shodou v tom, že liberalizace telekomunikačního trhu je proces, který už byl chválabohu zahájen, ale který nikdy nebude zcela ukončen, bude ho třeba neustále dolaďovat.
Jediný novinář, který kladl v diskusi otázky, byl Jan Žižka z ekonomického týdeníku EURO. Prokázal se jako dobrý žák naší mladé "marketingové" generace, která se nezajímá o produkt a služby, ale především o tom, jak se tyto prodávají. Jeho dotaz: "Proč kabelové televize nemají větší podíl na reklamním trhu?" sice vyvolal novou diskusi o pravidlu must carry a o tom, že by NOVA a Prima měly za šíření svých programů v kabelech platit, ale zcela určitě nemířil k jádru problémů, které kabelový byznys dnes řeší.
Jestliže Žižka uvedl svůj článek titulkem "Reklamní trpaslíci", tím jenom dokázal, že se ještě musí hodně učit, než bude moci předstoupit před své čtenáře a prohlásit: Jsem ten, kdo dokáže věci pochopit, utřídit a informovat vás o tom, co je podstatné. Neboť je všeobecně známo, že na příjmech z reklamy ještě nikde na světě kabel nezbohatl. Možná, kdyby se Jan Žižka ve svém podtitulku "Provozovatelé nemají nárok na odměnu za vysílané spoty" snažil upřesnit, jakého provozovatele má vlastně na mysli, přišel by na to, že právě v řešení toho, kdo bude provozovat co a s jakými pravomocemi se skrývá jeden z hlavních problémů budoucnosti digitální komunikace.
Česká televizní krize na pokračování
(naštěstí už jenom na papíře)
Další zahraniční analýza české televizní krize spatřila světlo světa. Vyprodukovala ji britská Helsinská skupina pro lidská práva a Britské listy ji přeložily do češtiny.
Zpráva je anonymní a v podstatě nemá o mnoho větší informační hodnotu, než zpráva generálního tajemníka IFJ Aidana Whitea, o které jsem psal v Louči č.22.
White se v detailech také mýlil, alespoň si však nevymýšlel spiklenecké teorie jako anonymní autor tohoto kompilátu. Závěr studie skutečně stojí za to. Tvrdí se v něm, že "nezávislá (sic!) televize je rovněž pod palbou" (mají se na mysli Železného problémy se soudy), že Václav Klaus bude "bez ohledu na vůli voličů" zlikvidován jako Estrada na Filipinách nebo Fujimori v Peru, aby se nemohl stát prezidentem, a že budoucnost České televize je dnes v rukou čtyřkoaličních politiků chystajících se na převzetí moci. Skutečný politologický klenot.
V některých částech nemá tato analýza daleko k závěrům Čulíkovy a Pecinovy knihy "V hlavních zprávách: Televize (Fakta, která před vámi zatajili)", která vyšla minulý týden.
Mám na mysli především průběžná hodnocení krize z 2. a 9. ledna 2001 na stranách 299 a 314, která mají v podtitulcích napsáno "podle rozhovoru s Tomášem Pecinou zaznamenal Jan Čulík". Také tato hodnocení jsou plná divokých spekulací a spikleneckých teorií. Co říkáte například této:
"Ministr kultury Dostál udělal ve své funkci celou řadu chyb a jeho ministerské křeslo se pod ním potácí. Bezpochyby si nyní svými ostrými výpady proti Jiřímu Hodačovi připravuje budoucí kariéru - buď v Unii svobody, anebo snad doufá, že získá teplé místečko v České televizi.
Můj postoj k této knize je rozpolcený (přičemž odhlížím od faktu, že jsem kvůli jedné zmrzačené citaci ze svého materiálu v Britských listech uváděn jako autor, což mi vyneslo výhodu jednoho autorského výtisku doručeného domů poštou). Na jedné straně oceňuji žurnalistickou aktivitu Jana Čulíka a Tomáše Peciny při exponování problémů a při získávání rozhovorů s aktéry dění v České televizi, jejichž publikace pak zanechává cenná svědectví o době a lidech. Už z tohoto důvodu by asi tato kniha neměla chybět v knihovně žádného mediálního kritika, teoretika a historika.
Na straně druhé je kniha i svědectvím o autorech a jejich (ne)schopnosti kritické reflexe při konfrontaci reality s jejich apriorními a subjektivními názory na tuto realitu. Věty o tom "Jak jsem přivedl do ulic 100 000 lidí" (Čulík, str.12), nebo o tom, že odepření interview ředitele ČT Britským listům "kandiduje na titul mediální přehmat roku" (Pecina, str.250), svědčí o jisté ztrátě soudnosti při zařazování faktů do patřičných souvislostí.
Britské listy se staly prostorem veřejné diskuse i při předchozí krizi ČT, která probíhala v souvislosti s demisí Jakuba Puchalského, a právě srovnání těchto dvou diskusí názorně ukazuje posun, ke kterému - podle mého názoru - mezitím v Britských listech došlo.
Ten první rozdíl spočívá v tom, že autoři Britských listů ztratili svoji nezávislost tím, jak události nejen hodnotili, ale také zákulisně prostřednictvím úzkých vazeb na Janu Dědečkovou ovlivňovali, čímž svoje "wishful thinking" se snažili prosazovat do praxe, aniž by poté byli ochotni za tuto činnost přijmout - alespoň verbálně - odpovědnost. To za prvé.
A za druhé, paranoidní černobílé nahlížení na lidi a na události, které praktikuje Tomáš Pecina, se projevilo i na zvýšené jednostrannosti analýz hlavního editora Jana Čulíka, zvláště těch, ke kterým Pecina Čulíkovi dodával podklady a informace (viz výše).
Jako důkaz pecinovské paranoie budiž předložena "Analýza jednoho neúspěchu" (str.248), kde se například říká, že "ze tří kandidátů měl...Chmelíček nejméně pochybnou historii" (což implicitně předpokládá "pochybné" historie všech kandidátů), nebo že Jiří Kratochvíl je "muž proslulý z předchozích angažmá spektakulární neschopností a navíc podezřelý z korupce" (opět bez jediného důkazu) nebo že kdosi - zřejmě Nikolaj Savický - je "osoba z Mathého kliky" atd. atd.
Nebo co říci tomu, když Pecina napíše (str.291), že "Jiří Hodač je špatný novinář, mizerný manažer a navíc... je v důsledku svého novinářského působení v 70.letech vydíratelný... a je jen otázkou času... kdy ho někdo zapřáhne do vlastní propagandistické mašinérie", a aby toho nebylo málo, své podezírání rozvine až k hypotéze naznačující (naštěstí jen v elektronické podobě Britských listů), že emigrace Jiří Hodače byla řízena nebo kontrolována StB.
Na generalizující soudy Jana Čulíka typu: "nedokonalé, nudné, povrchní a všeobecně nevyspělé pubertální zpravodajství ČT škodí české společnosti" (str.149) nebo "v ČR není nikdo, kdo by rozuměl tomu, jak má vypadat kvalitní televizní zpravodajství veřejné služby..." (str.347), jsem si jako pravidelný čtenář Britských listů již zvykl. Na způsob vidění světa Tomáše Peciny si zvykám již hůře.
zpět
Alexander Kramer - co o něm vím
Přiznám se, že Alexandra Kramera jsem měl tu čest pozorovat spíše z dálky. Když jsem v roce 1965 přišel na žurnalistickou fakultu, patřil mezi mé služebně starší kolegy, kteří se intenzivně angažovali v erodování monopolní moci tehdejšího Československého svazu mládeže, což mně, jenž přišel na fakultu z politicky glajchšaltovaného dělnického prostředí, připadalo nesmírně odvážné.
Možná právě proto jsem si schoval výtisk fakultního bulletinu ČSM, v němž se tato skupina v roce 1967 snažila zreformovat stanovy ČSM před jeho 5.sjezdem. Bylo to vydání první a také poslední, neboť další vydávání vedení fakulty zakázalo, a o rok později už nebylo co reformovat, protože ČSM jsme zrušili.
Se jmény, která tenkrát tvořila "komisi pro změnu stanov", se setkávám dodneška. Byli to: Alexander Kramer, Dušan Neumann, Zdeněk Jirotka (z komise později vyřazený pro pasivitu), Vladimír Železný, Otakar Štajf, Jan Kavan, Jan Kolář a Jan Staněk. Některé vídávám na obrazovce, s některými se setkávám na internetu, s jedním chodím dodnes na pivo, navíc tři ze jmenovaných vyslali ke studiu naší fakulty své potomky.
Pokud si dobře pamatuji, tak Saša Kramer na fakultě patřil mezi konfliktní osoby, byl tvrdohlavý a často se hádal. Rozzuřil se vždycky, když se ubližovalo slabším.
Že je dobrý novinář, prokázal už v roce 1968 v časopise Student, kam psal zajímavé reportáže z Izraele a kde překládal díla dříve zakázaných autorů a vůbec se energicky angažoval v tehdejším politickém vývoji.
Posrpnová Bílá kniha "tiskové skupiny sovětských žurnalistů" ho opakovaně citovala jako důkaz kontrarevoluce v Československu, protože se v komentáři "Jakou demokracii?" odvážil klást otázky: "Je vůbec nutné, aby vedoucí úloha komunistické strany byla ústavně uzákoněna? Proč by nemohla být u nás strana s nesocialistickým programem?" Přiznám se, že i mně se ty jeho otázky tehdy zdály být příliš provokativní. Proč dráždit býka? Proč nejít cestou postupných kroků?
Nicméně Saša měl jiný názor. Právě ta Bílá kniha, ale také jeho neústupná povaha a odpor ke kompromisům s některými lidmi (konkrétně s děkanem), se staly důvodem, že byl jediným studentem, kterého z naší fakulty vyhodili z politických důvodů za rok 1968. (Pokud tu byly ještě další vyhazovy, o kterých nevím, tak byly navlečeny na neplnění studijních povinností.)
Pak mi Saša zmizel z dohledu, občas jsem ho viděl v hospodě U rakviček, kde se scházela parta spolužáků z fakulty, a byl jsem svědkem toho, jak jeden z nich si preventivně odsedával od stolu, kam se Saša posadil. Já jsem si od Saši sice neodsedával, ale přiznám se, že jsem do té hospody přestal chodit, když tam fízlové začali mít nepřetržitou službu. Pracoval jsem v televizi, měl jsem rodinu a dlouho nezaměstnatelnou manželku.
O Sašovi vím, že měl nějaké konflikty s policií, a pak jsem se dozvěděl, že podepsal Chartu. Po listopadu vyšlo najevo, že psal sci-fi povídky společně s Jaroslavem Veisem, který mu poskytoval krytí.
Po listopadu byl zrehabilitován, dodatečně dostal vysokoškolský diplom, ale jeho novinářský talent hledal dlouho redakci a uplatnění. Patřil k zakladatelům obnovených legálních Lidových novin, pracoval tu v zahraničním oddělení. Když začínal Týden, byl také u toho. Publikoval vícero zajímavých materiálů a reportáží, též jeden z nejlepších portrétů svého spolužáka Vladimíra Železného.
Podle mého názoru tu svoji životní parketu nakonec našel v deníku Právo. Z komentátorské stránky Práva sice brzy zmizel (možná i tady narážel se svými vyhraněnými názory), ale našel si náhradu - celostránkové sobotní rozhovory, při nichž svůj žurnalistický um vkládá do dialogu s osobnostmi.
Interview zásadně nedává autorizovat. Co jeho diktafon zachytí, dostane se i na papír, přičemž při této hře dodržuje fair play: nesnaží se svého partnera potopit za každou cenu, pokud se tento svými špatnými odpověďmi "neodbourá" sám. Všichni to vědí a přesto - nebo právě proto? - mu ty rozhovory dávají.
Pavel Kohout na Kramerovu otázku o konjunkturalismu svého chování reagoval tím, že se rozčílil, rozhovor přerušil a zrušil. Po dvou letech však k rozhovoru svolil (Právo 14.10.2000) a Saša Kramer mu tu otázku o konjunkturalismu a ješitnosti neodpustil, položil mu ji znovu ve stejném znění.
Nedávno v krátkém sledu Kramer zpovídal Miloše Zemana (27.10.2000) a Václava Klause (4.11.2000). Také oni neměli šanci jednou vyřčené opravovat. Ty rozhovory je radost číst, neboť každý z nich je dramatickým soubojem novináře a politika. Ten novinář je dobře připraven, ví na co se chce ptát, a možná právě proto se nedopouští laciných a primitivních útoků. V těch soubojích není místo na podrazy, pokud politik nepokládá za podraz, že je konfrontován se svými výroky.
Jak už jsem napsal v poslední Louči, sebrané rozhovory Alexandera Kramera Interview si zařadím do své knihovny. Teď do té knížky ještě vložím výstřižek ze sobotního Práva 24.2.2001, které nedokončený rozhovor s Milanem Knížákem publikuje.
zpět
Řekli o novinářích
"Nikomu nevnucuji svoje subjektivní přesvědčení, že ze všech socioprofesních skupin v české společnosti je zdaleka nejvyšší podíl zakomplexovaných blbů ve skupině českých novinářů, zejména pak českých komentátorů."
"Novinářům je v mé zprávě pro sjezd věnována pouze jedna věta. Rád bych ovšem po tisící prvé opakoval, že si vážím novinářské profese jako takové, a paradoxně moje odsouzení některých - nikoli všech - českých novinářů vyplývá z úcty, kterou k novinářské profesi mám. Kdybych si té profese nevážil, asi bych novináře tolik nekritizoval. Je to totéž, jako kdybych si vážil lékaře, který zachraňuje životy, a místo skutečných lékařů bych viděl jakési ušmudlané zjevy, které neumějí ani pořádně vzít skalpel do ruky. Pak bych protestoval; ne proto, že nemám rád lékaře, ale proto, že nemám rád amatéry."