| LOUČ č.36 21.5.2001 |
| občasník informující o světě žurnalistiky a médií |
| motto: Karl Kraus měl Pochodeň, já to zkouším s Loučí... © Milan Šmíd |
| Louč se snaží posvítit i tam, kam nedosáhne světlo internetových zdrojů www.ceskenoviny.cz/media.html, www.mam.cz, www.istrategie.cz, www.idnes.cz, www.lidovky.cz, www.ihned.cz, http://www.britskelisty.cz, http://www.ram.cz a dalších URL. |
Na okraj týdne 14.5.-21.5.2001
* Jestliže ještě před jedenácti dny titulky zpráv uváděly, že "Zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání bude v Senátu horko" a já jsem v minulé Louči z jednání výborů usuzoval, že Senát zákon Sněmovně vrátí, nakonec vše dopadlo jinak. Po tříhodinové rozpravě Senát ve čtvrtek 17.5. zákon bez problémů schválil. Nejprve uvádím stručný výtah z debaty, potom se události pokouším komentovat, a nakonec se zamýšlím nad rolí, kterou při vytváření zákona sehrál poslanec Kučera (ČSSD).
* Volební výbor Poslanecké sněmovny 18.5. vybral ze seznamu kandidátů pro členství v Radě České televize 45 vyvolených, kteří se tento týden představí Sněmovně, a z nichž by měla být zvolena patnáctičlenná Rada ČT. Pokud se to podaří, pak Rada ČT bude zvažovat, jak zvolí řádného ředitele ČT. Stihne to do voleb?
* Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání 14.5. zveřejnila na internetu záznamy veřejných slyšení z 24.-27.4., kdy se rozhodovalo o udělování licencí lokálním rozhlasovým stanicím. Co více si může novinář píšící o médiích přát! Snad jenom dostatek času na to, aby si to všechno mohl poslechnout.
* Berlusconiho vítězství v italských volbách 13.5. inspirovalo Jaroslava Jírů v MF DNES 15.5. ke komentáři "Italské volby jako výstraha", jehož část uvádím v citaci na závěr Louče.
Jak kuloáry zvítězily nad diskusí
aneb Stručný průvodce senátní rozpravou k tisku číslo 50.
Za předkladatele zákona nejprve vystoupil Miloslav Kučera (ČSSD), který svůj vstupní projev uvedl slovy: "... moje osobní zkušenost je, že čím více stoupá vzdálenost v kilometrech od Prahy, tím méně se veřejnost o tento zákon zajímá, a já ji chápu. Řekl bych, že plným právem, protože tento zákon je normou, podle našeho názoru, po výtce technickou, bohužel se stala diskusí velmi silně mediálně zajímavou, s politickým podtextem, což považuji za škodu."
Kučera informoval o důvodech a historii vzniku zákona a pak se vyjádřil k hlavním diskutovaným bodům. Jednokomorová volba regulačního orgánu Rady RTV je prý nutná, "aby komunikace mezi tímto orgánem a orgánem, jenž tento orgán volí, byla co nejsnazší a nejjednodušší." RRTV by se neměla měnit, protože by tento orgán mohl být "na poměrně dlouhou dobu vyřazen z činnosti." Prodlužování licencí je "něco zcela normálního a nikterak mimořádného" a děje se tak v 11 z 15 zemí EU "za určitých pevně předem stanovených podmínek". Není pravda, že se zákon psal na míru "jedné nejmenované komerční televizní stanici. My jsme v tomto zákoně museli myslet také mj. minimálně na 80 lokálních a regionálních rozhlasových stanic."
Senátor Zdeněk Bárta (KDU/ČSL) jako zpravodaj Výboru pro vzdělávání, kulturu, lidská práva a petice oponoval Kučerovi, že jde výhradně o technickou normu: "Ona i v těch technických ustanoveních je skrytá mnohá politika." Nato přednesl řadu připomínek, uvedených v usnesení VVKL. Způsob prodlužování licencí považuje "na rozdíl od pana poslance za naprosto nehorázné", neboť "automatické prodloužení licencí... zakonzervuje současný stav, kdy komerční televize nevysílají podle podmínek, za kterých původní licence získaly a navíc se jedná o nefér měnění pravidel uprostřed hry."
Poté byla rozprava přerušena, aby se mohlo pogratulovat bývalému doyenovi této komory parlamentu poslanci Jaroslavu Musialovi (místopředseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS): "Jaroušku, děkuji za sebe a děkuji i za nás, že existuješ, a přejeme ti všichni hodně a hodně let.")
Poté dostal slovo senátor Edvard Outrata (US) za ústavně právní výbor Senátu, který zákon označil za "klasický příklad již notorické poslanecké tvořivosti" a tlumočil stanovisko výboru, který navrhl zákon zamítnout.
Senátorka Jaroslava Moserová (ODA) zopakovala usnesení Výboru pro evropskou integraci. Dále Senátu sdělila, že má v ruce expertízu Evropské komise, která jí byla doručena "včera v pozdních hodinách odpoledních" a slíbila o připomínkách EK informovat v obecné rozpravě.
Senátor Robert Kolář (US) za Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu prohlásil, že "zákon má hodně, hodně daleko k dokonalosti, tudíž jej schválit nemůžeme" a proto se výbor většinově rozhodl zákonem se nezabývat.
Krátce nato senátor Michael Žantovský (ODA) požádal o čtvrthodinovou přestávku, která se poněkud protáhla. Po ní se hlasovalo, zda Senát poslechne doporučení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, a zda se zákonem vůbec bude zabývat. Senátoři návrh nezabývat se zákonem odmítli, takže mohla začít obecná rozprava.
Jako první v ní vystoupila senátorka Jaroslava Moserová (ODA), která informovala o tom, že na základě posudku Evropské komise jsou připraveny některé "většinou nekontroverzní změny", a "proto vás velmi prosím, abyste postoupili zákon do podrobné rozpravy, kde bych si tyto pozměňovací návrhy dovolila přednést." Jak se později ukázalo, ta prosba zůstala neoslyšena. Mezitím totiž v zákulisí již probíhaly živé diskuse, což lze vydedukovat z vystoupení senátora Jaroslava Doubravy, který poblahopřál "paní kolegyni Moserové, že přežila úprk našich kolegů" (do kuloárů poté, co se po přestávce kartičkami zaregistrovali).
Jaroslav Doubrava (KSČM) pronesl apologetiku návrhu zákona, při níž jsem občas nevěřícně kroutil hlavou, speciálně nad tímto odstavcem:
"...prodloužení licence... Jde o novou věc, v Evropě však nikoli neobvyklou. Stejně jako v Evropě není prodloužení licence automatické. O prodloužení licence rozhoduje Rada, přičemž zákon obsahuje taxativně vypočtené důvody, pro které Rada licenci neprodlouží, a dokonce ani nesmí prodloužit. Svým způsobem je tato úprava přísnější... Prodloužení licence umožňuje návratnost investic, vložených do vysílání, a tím ve svém důsledku i kvalitnější programy."
Odhlédnu-li od skutečnosti, že senátor Doubrava nemá vůbec páru o tom, jak se prodlužují licence v zahraničí, o čemž by se mohl poučit v Louči č.28, pak pochybuji o tom, zda senátor vůbec umí číst, když tvrdí, že "prodloužení licence není automatické, o prodloužení rozhoduje Rada". Kdyby číst uměl, snadno by zjistil, že podle navrženého textu zákona o prodloužení rozhoduje de facto zákon a žádná Rada. Rada prodloužení s výjimkou několika málo vyjmenovaných a dosti hypotetických případů nemůže odmítnout.
Svůj projev zakončil větou: "Pozměňovací návrhy jsou v některých případech zavádějící a v ostatních dost nepodstatné," čímž pouze potvrdil svůj dřívější výrok, že u technicko legislativně připomínek VVKR, které se snažily vyčistit nedokonalosti zákona, "jde o banality." (Pokud uvažují takto všichni senátoři, pak i já začnu pochybovat o tom, proč vlastně v Senátu jsou.)
Jako antiteze Doubravových tezí vyzněl projev senátora Jana Rumla (US). Na jedné straně opakoval to, co já tvrdím v Louči (automatické prodloužení licencí jako výsledek politického kšeftu, vysílací frekvence jako veřejný majetek apod.), na straně druhé se jako obvykle nechával unášet silnými slovy ("ohrožení podnikatelského prostředí, zpochybnění právního státu, vrcholně nedemokratický akt") a navíc prokázal, že některým věcem nerozumí, např. když vyčítal Radě, že nekoná, jestliže Nova nevysílá podle původních licenčních podmínek. (Rada totiž nemá co konat, neboť vše proběhlo v rámci zákona v době, kdy Ruml byl ministrem vnitra a členem vládní koalice.)
Znovu jsem si tak ověřil to, co mě napadlo, když jsem nedávno četl dvojrozhovor Ruml/Langer na stránce Media v Lidových novinách 11.5. Zatímco Jan Ruml se vznáší v oblacích vznešených myšlenek a argumentuje virtuálními mediálními realitami, jeho protivníci stojí na pevné zemi, dokážou obratněji manipulovat s fakty a proto vyhrávají.
Senátor Jaroslav Šula (KDU/ČSL) upozornil na paradox současné mediální legislativy, který vznikl nedávnou "krizovou" novelou zákona o České televizi. Ta zrušila ve velkém vysílacím zákonu povinnosti provozovatelů ze zákona (ČT, ČRo), což v televizním kontextu mělo svoji logiku, neboť tyto povinnosti a práva přešly novelou do speciálního zákona o České televizi. Ovšem v případě jiného provozovatele ze zákona, Českého rozhlasu, tato práva a povinnosti nyní v legislativě chybějí.
Mezitím senátor Doubrava replikoval Rumlův názor, když si položil otázku, zde jde o zákon pro nebo proti jedné televizi. Odpověděl: "Z jeho vystoupení mám pocit, že to tak je...jestli jsem pak pochopil správně vystoupení místopředsedy Rumla, pak to byl pouze on, kdo se pokouší o ono jím odmítané propojování ekonomiky vysílání a politiky, od nikoho jiného jsem to tady neslyšel."
Obecná rozprava pokračovala vystoupením senátora Františka Kroupy (KDU/ČSL), který připomněl nedávnou televizní bouři u Rady ČT a varoval před "politikářským způsobem nominování kandidátů."
Senátor Michael Žantovský (ODA) nejprve zaútočil na poslance Kučeru: "dlouho jsme v předkládací zprávě nezaslechli tolik polopravd a nepravd jako v předkládací zprávě pana poslance Kučery... Není pravda, že tento zákon je technická norma. Je to norma, která má jasná politická ustanovení, jasné politické cíle, jinak není vysvětlitelné, proč orgán, který byl ustaven podle zcela jiného zákona, má sloužit v nezměněné podobě podle zákona nového."
S odkazem na doporučení Rady Evropy o regulačních orgánech vysílání označil zákon "za nedemokratický a neevropský".
Podle Žantovského žádná ze členských zemí EU by si neodvážila dát do zákona prodlužování licencí v takové formě, jak to činí přeložený návrh.
"My nemáme nic proti prodlužování licencí. My máme něco proti změně pravidel za hry... Jak k tomu přijdou ti žadatelé o licence, kteří původně žádali o licence a neuspěli a poctivě se šest nebo osm let připravovali na to, že v novém licenčním řízení se připraví lépe, předloží lepší projekty a tentokrát uspějí....Jestli takto přistupujeme k demokracii, tak proč si rovnou neprodloužíme mandáty o dalších šest let?"
Senátor Mirek Topolánek (ODS) zdůraznil kladné stránky této technické normy a v podstatě jako jediný se vyjádřil ke dvousetmilionovému správnímu poplatku při prodlužování licencí, který označil za "nesystémovou a téměř morbidní dvousetmilionovou pokutu." Nelíbily se mu ani kvóty evropských pořadů, ale přesto zákon v současném znění schválit doporučil.
Senátor Václav Fischer (nezávislý) naznačil, že marnost nad marnost, protože Sněmovna Senát stejně přehlasuje. Senátorka Moserová se pak znovu přihlásila o slovo a snažně prosila, aby Senát zákon propustil do podrobné rozpravy, čímž skončila obecná rozprava.
Pak dostal slovo předkladatel zákona Miloslav Kučera, aby se k rozpravě vyjádřil, což učinil polemickým způsobem vůči svým kritikům. Názory Miloslava Kučery v diskusi mne zaujaly natolik, že jim věnuji zvláštní glosu.
Nato mělo dojít k hlasování. Ačkoliv návrhů, co se zákonem udělat, bylo více, místopředseda chtěl hlasovat o schválení zákona (návrh na "schválit"), ale na poslední chvíli mu do řeči skočil a přestávku si vyžádal senátor Ladislav Svoboda (ČSSD):
"Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS): Děkuji. V daném okamžiku máme návrh na schválit. Budeme hlasovat o návrhu, který předložil... pan kolega Svoboda se hlásí jako předseda klubu předpokládám v této chvíli. Ano. Slovo má pan senátor Ladislav Svoboda.
Senátor Ladislav Svoboda (ČSSD): Vážený pane předsedající, žádám o přestávku na jednání klubu do 12 hodin 5 minut, děkuji."
Kuloární jednání přinesla výsledek. Po přestávce se hlasovalo o návrhu jediném - schválit návrh zákona ve znění, jak byl předložen. V hlasování číslo 16 bylo registrováno 73 senátorů, kvorum bylo 37, pro 39, proti 22. Tři senátoři, kteří opustili čtyřkoaliční frontu a umožnili naplnit kvorum, byli z řad KDU/ČSL a jmenovali se Adolf Jílek ze Šumperka, Jan Zahradníček z Brna a Milan Špaček ze Znojma .
A tak skončila v parlamentu anabáze vysílacího zákona. Ted už se můžeme těšit jen na jeho novely.
Vysílací zákon za senátní překážkou
Co nyní čeká českou mediální scénu?
Ještě podpis prezidenta a nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání může vstoupit v platnost. K jeho obsahu jsem se vyjadřoval už vícekrát, teď se pokusím odpovědět pouze na dvě otázky:
Ad 1) U první otázky se mohu jenom dohadovat. Sám jsem překvapen, jak snadno se podařilo komerčním vysílatelům zlobbovat naše poslance, přičemž si nemyslím, že ten lobbying pocházel jen z MEF (Nova) a GES (Prima) holdingů, přestože tyto získávají z nového zákona největší majetkový prospěch.
Je zcela možné a také pravděpodobné, že nakonec nejvíce zapůsobila lobby soukromých rozhlasů. Ty se zřejmě bály takových situací, při nichž by mohly v novém licenčním řízení přicházet o licence, aniž by jim kdokoli jakkoli zdůvodnil, proč nemohou pokračovat a proč dostal přednost někdo jiný (viz např. případ znojemského rádia Karyon - je to jen náhoda, že senátor Špaček je ze Znojma?).
Navíc argumentace proti automatickému prodlužování licencí vycházela spíše z politických a ideologických hledisek, než z akceptování reality vysílacího byznysu. U všech odpůrců se vyskytovaly argumenty "nerovnost šancí", "omezování hospodářské soutěže", "nefér měnění pravidel uprostřed hry", Jan Ruml zmínil dražbu licencí, jakoby se s každým licenčním obdobím musel bezpodmínečně měnit provozovatel. Ten problém prodlužování je někde jinde - nechat pokračovat úspěšné provozovatele, ale nikoli automaticky, nýbrž při vyhodnocení a případném přehodnocení licenčních podmínek.
Kdyby odpůrci automatického prodlužování licencí nebyli jen táboroví řečníci, ale také schopní politici, vzali by v úvahu oprávněné obavy malých vysílatelů a navrhli by do zákona diferencovaný režim prodlužování, který by umožnil průchodnost případného pozměňovacího návrhu. To se však nestalo.
Zatímco pozměňovací návrhy na dvoukomorovou nominaci Rady a řada legislativně technických připomínek Senátu byly dobře připraveny, automatismus prodlužování licencí se v podstatě nikdo nepokusil změnit, šlo jenom o to poslat současné vysílatele do kola nových licenčních řízení. S perspektivou zpolitizované volby Rady RTV to vyvolalo takový poplach, že komerční sektor napnul veškeré své síly, aby nebezpečí zlikvidoval ještě v Senátu.
Ad 2) Úvodem odpovědi na druhou otázku chci rozhodně odmítnout tvrzení, že v zákon o vysílání je "legislativní zmetek" (Jan Ruml v ČT 17.5.: "Senát tentokrát nesplnil svoji úlohu být pojistkou proti legislativním zmetkům, které posílá Poslanecká sněmovna").
Domnívám se, že ten zákon nemá ani více, ani méně nedostatků a chyb, než jiné produkty naší legislativy, a ve srovnání s existujícím vysílacím zákonem znamená jistý nezanedbatelný pokrok. Kromě toho žádný zákon nezajistí vznik dokonalých regulačních orgánů nebo dokonalé chování těch, kteří jsou ve hře. Politicko-ekonomickému klientelismu (já na bráchu, brácha na mně) zákon sice může bránit, ale nikdy mu zcela nezabrání, pokud se u nás nezmění politická kultura.
Nejsem si rovněž zcela jist, zda silná slova o ohrožení demokracie v našem státě, která se v souvislosti s přijetím zákona ozývají, jsou na místě, i když vím, že v tomto státě je často možné i nemožné. (Viz například komentář Hospodářských novin 18.5. Magnát porazil čtyřkoalici, v němž Josef Kopecký píše: "Zákon, který včera hladce prošel Senátem, významně ovlivní fungování demokracie v Česku na dlouhá léta dopředu.")
Přes takové předpovědi jsem zatím optimistou, přestože některá ustanovení zákona, o kterých jsem psal v Louči č.29, a která nás směrují směrem na Balkán namísto do Evropy, se nepodařilo odstranit. Co jsem měl tenkrát na mysli?
Netransparentnost vlastníků - co se dá dělat, zákulisní tiché dohody Nova/Prima budou pokračovat. Nebudeme to mít u nás tak průhledné jako v Německu či Británii, ale v Itálii s takovými poměry u Berlusconiho žijí už druhou dekádu.
Vazalské podřízení regulačního orgánu RRTV jedné komoře parlamentu - vyspělým demokraciím jsme sice v tomto ohledu pro smích, ale i s tím se dá v budoucnu žít, zvláště pokud svobodná média budou radním soustavně provětrávat faldy. A kdyby poslanci při volbě radních dali občas na odbornost a ne jen na stranickou loajalitu, nemuselo by to být zase tak tragické.
Měkké licenční podmínky TV NOVA a TV Prima - když se nepodařilo dát do zákona, aby Rada RTV mohla uložit CET 21 a České produkční reinvestovat zisky do finančně náročnější původní tvorby (např. do výroby pravidelného TV seriálu tak, jak to má v podmínkách na Slovensku TV Markíza, nebo do dětských a dokumentárních pořadů), nezbývá než doufat, že zapůsobí zákony trhu, které jednou donutí Jiřího Šmejce, aby sáhl hlouběji do kapsy a nechal vyrábět také něco jiného než jednoduché a stereotypní studiové či podiové talk-show.
To nastane v případě, až ta laciná programová strategie diváky natolik omrzí, že se začnou dívat jinam. Že se to může stát poměrně brzy, naznačuje klesající týdenní share TV NOVA, který v minulých týdnech (hokej) spadl dokonce pod 40 procent. Ovšem to by chtělo také kvalitnější a atraktivnější program nováckých konkurentů, především ČT. Není divu, že při tak slabé konkurenci se Nově peoplemetrově daří.
Na zákony trhu spoléhám i v případě zachování názorové plurality televizního vysílání, a to i v podmínkách nového zákona a očekávaného prodloužení licencí pro MEF a GES holdingy. Zkušenosti ze zahraničí totiž ukazují, že komerční médium si nemůže dovolit fandit jen jedné politické straně nebo jen jednomu názorovému proudu. Obvykle se to projeví na odbytu, zde na sledovanosti.
U komerčních médií se dá předpokládat, že budou vždy na straně těch politických proudů, které zajistí dobré podmínky pro podnikání, obvykle to bývá stabilita poměrů, demokratická pluralita, prosperita na základě rozvíjení tržního hospodářství. Tak tomu bývá ve standardních demokraciích.
Pokud vidím nějaké nebezpečí v situaci, kdy TV NOVA a TV Prima budou ovládat segment komerční terestrické televize přinejmenším do roku 2015, pak to nebezpečí vidím v nestandardních majitelích a v nestandardních ředitelích.
Ten jeden nestandardní ředitel už prokázal, že pro svůj osobní prospěch a pro uspokojení své patologické potřeby vynikat a předvádět se každý týden na obrazovce je schopen neuvěřitelných názorových veletočů, a že mu chybí vlastnost, kterou musí prokazovat příslušníci elit ve všech standardních demokraciích, tj. odpovědnost za (mediální) moc a sílu, kterou ovládám.
Nestandardnost majitelů našich komerčních televizí spočívá zase v tom, že ke svému bohatství přišli v nestandardních podmínkách kuponové privatizace, kdy stát lacino rozdával své jmění a oni byli natolik schopní (všeho?), že se dobyli dispozičního práva nad velkými majetky. Jejich dosavadní podnikatelské umění bylo založeno na ovládnutí principu "koupě zboží za účelem dalšího prodeje". Standardům Evropské unie jsou však nepřijatelné metody klientelského kapitalismu a bankovního socialismu podpořené nevymahatelností práva v české krajině.
Takže se v budoucnosti klidně může stát, že ti, kteří ovládají TV Novu a TV Primu, by se jednoho dne mohli rozhodnout, že vzhledem k jejich neprůhlednému stylu podnikání by nebylo příliš dobré vstupovat do EU co nejdříve. A tak bychom se mohli jednoho dne na Nově a na Primě dočkat drobné nenápadné kampaně - vedené samozřejmě pod ušlechtilou vlajkou českého patriotismu - že bude lepší do EU nespěchat. To za prvé.
A je tu ještě jedno nebezpečí. Každý další rozvoj televizní distribuce (kabel, satelity, digitální televize), potenciálně ohrožuje dominantní postavení Novy na reklamním trhu, které vyplývá nejen z jejího populárního programu, ale také z faktu, že 80 procent domácností u nás přijímá televizi terestricky přes anténu, a že program TV NOVA vysílající na kanálech VHF se dá chytit v každé vísce na kus drátu, zatímco pro příjem některých dalších programů (TV Prima, TV3) je třeba stavět zvláštní antény.
Jestliže se komerčním terestrickým televizím prodlouží licence bez jakýchkoli licenčních podmínek - a naši poslanci tak už rozhodli -, nestala se zatím žádná tragedie. Jenom se nebudeme smět divit, až zjistíme, že při zavádění terestrické digitální televize se od Novy a Primy nedočkáme žádné podpory, spíše naopak, nebo že nadávání na bruselské byrokraty se v komerčních televizních kanálech stane opakujícím se zpravodajským klišé.
Cesta do hlubin poslancovy duše
Miloslav Kučera, poslanec, který "nerozumí veřejnému zájmu"
Jako Komedie plná omylů mi občas připadala debata v Senátu, zaznamenaná v tomto stenogramu, zde v kratším výtahu ve formátu RTF.
Ačkoliv v té komedii neučinkoval sám, protože i jiní diskutující byli občas "mimo", nespornou hvězdou byl poslanec Miloslav Kučera st. Stále se pokouším proniknout do jeho psýchy a pochopit, jak může někdo tak suverénně říkat věci, které tak zoufale nekorespondují s realitou.
Takto například popisuje Kučera historii prvního vysílacího zákona:
"První zákon vznikl v roce 1991. Byl výsledkem nové společenské situace, byl ale především výsledkem toho, že byl odstátněn Český rozhlas, byla odstátněna Česká televize, vznikla celá řada komerčních, privátních rozhlasových a televizních stanic. A vzniklo to, čemu se začalo obecně říkat duální vysílání.
Na faktech lze doložit, že tomu bylo přesně naopak, než Kučera líčí: ten zákon nebyl výsledkem situace, on tu situaci teprve vytvořil - odstátnění České televize, vznik soukromých televizních stanic, to všechno přišlo až po 30.říjnu 1991. Podobnou historicky špatnou paměť má Kučera i tam, kde se Janu Rumlovi snažil vysvětlit, jak Sněmovna v prosinci 1995 zrušila licenční podmínky Nově:
"Změnu licenčních podmínek, která umožnila TV Nova, aby využila této změny, přijala PS v roce 1995, PS, která měla v té době úplně jiné složení, než má PS dnes. Přijala ji z iniciativy poslanců Marvanové a Přibáně, tehdy členů jedné politické strany, dnes členů druhé politické strany, a přijala ji na základě tehdy existující Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, v jejímž čele stál předseda, který vzápětí na to byl pro mnohá jiná pochybení z této rady odvolán."
Nepamatuji žádného předsedu RRTV, který by byl pro pochybení z Rady odvolán. Vím však, že Daniel Korte, předseda první RRTV, podal sám demisi z funkce i z Rady a stalo se to nikoli "vzápětí v roce 1995", ale v květnu roku 1993.
Se suverenitou sobě vlastní Kučera poučuje plénum o regulačních orgánech v zahraničí:
"I v okolním světě je celá řada momentů, jakým způsobem je tento regulační orgán, orgán, podotýkám, státní správy, jmenován, případně volen. V Německu kupříkladu je to orgán široce složený ze zástupců nejrůznějších občanských sdružení a společností volený Bundestagem."
Poslanec Kučera zřejmě vůbec netuší, že Bundestag nic nemůže volit už z toho důvodu, že regulační orgány v Německu jsou záležitostí zemských vlád a nikoli vlády federální. A aby té suverenity nebylo málo, je schopen se pasovat na televizního odborníka těmito slovy:
"Já musím jenom jako člověk, který o televizi ví také něco z praxe, říci, že titulkovat 70 % pořadů, ať už skrytými, anebo zjevnými titulky, je věc, která je technicky tak jednoduchá, jak pramálo co. Televizi to z technického hlediska nebude dělat vůbec žádné potíže."
Jestliže Kučera o sobě tvrdí, že "o televizi ví také něco z praxe", rád bych se ho někdy zeptal, zda by byl schopen vyčíslit časovou a finanční náročnost podtitulkování jednoho jediného televizního pořadu, a při tom bych mu položil jednu kontrolní otázku, zda ví, kolik písmen se vejde do jednoho titulkového řádku.
To, co mne však vyprovokovalo k této glose, byla reakce na Rumlův požadavek, že by za frekvence měl držitel licence něco učinit ve veřejném zájmu. Kučera zde doslova řekl:
"Byl bych velice rád, kdyby se tady definovalo, když už padl návrh o tom, že by komerční televize měly plnit veřejný zájem za to, že jsou jim uděleny licence způsobem, jak jsou udělovány, co to je tento veřejný zájem. Zaslechl jsem tady: měly by se jim stanovit požadavky v nějakém veřejném zájmu. Paní senátorky, páni senátoři, odpusťte, nějakému veřejnému zájmu nerozumím."
Přitom Ruml ve svém vystoupení dosti přesně definoval "služby, které vyjdou vstříc nějakému veřejnému zájmu," když pokračoval: "Může to být například požadavek na větší programovou rozmanitost, požadavek na větší podporu původní domácí tvorby, požadavek na vysílání programů pro mládež atd."
Poměrně nedávno, 1.března letošního roku, jsem měl tu čest diskutovat s poslancem Miloslavem Kučerou v živém vysílání Rádia Svobodná Evropa. Na řadu přišla též otázka veřejného zájmu, což je kategorie nikoli absolutní, ale kategorie, kterou naplňuje obsahem demokratický diskurs.
Pokusil jsem se vysvětlit, že veřejným zájmem v demokratické společnosti by - mimo jiné - mohlo být dosažení stavu, ve kterém by občané, kteří o to projeví zájem, mohli nerušeně zhlédnout zpravodajské a důležité publicistické pořady jak komerční, tak veřejné televize, a to tak, aby tyto pořady nebyly vysílány konfrontačně proti sobě, ale v různých vysílacích časech. Právě tento veřejný zájem by se pak mohl promítnout do licenčních podmínek.
Od poslance Kučery se mi dostalo odpovědi: "A jak to chcete udělat, soukromé televizi přece nemůžete poručit, kdy co bude vysílat." Zalapal jsem po dechu, nicméně jsem opáčil, že základní vysílací schéma a umístění zpravodajských pořadů je zcela běžnou součástí licenčních podmínek na Západ od našich hranic. Tuto odpověď Kučera zahrál do autu a naopak tvrdil, že je správné, když novácká Sedmička pronásleduje ve vysílacích časech Debatu ČT, neboť "ať zvítězí ten lepší". (Sedmička nejprve nasazena proti Debatě ve 13.00, když Debata uhnula na 12.hodinu, Sedmička přešla rovněž na 12.00.)
A když mi při této diskusi poslanec Kučera začal tvrdit, že nelze při prodlužování licencí rozlišit režim pro lokální a celoplošné vysílatele, protože "zákon přece musí platit pro všechny stejně", začal jsem pochybovat o jeho kompetenci. Od té doby neustále přemýšlím: proč to dělá, proč argumentuje tak nesmyslně, proto, že ty věci nezná, nebo že ho kdosi navedl?
Nevědomý nebo navedený? Toto dilema jsem si do dneška nedokázal vyřešit. Ale právě ta poslední debata v Senátu mě přesvědčila o tom, že to bude asi tak napůl. Ambiciozní povaha člověka, který má potřebu se prosadit, ukázat svoje kvality všeználka, který chce být při tom, který chce být viděn a slyšen, - to je téměř ideální kombinace pro někoho, kdo hledá "užitečného idiota" k prosazení svých vlastních zájmů. Vždyť stačí ho postavit do světel reflektorů, dát mu pocit, že prosazuje obecné dobro, uznale mu poplácávat po rameni a on se výsledek dostaví. Ach, kolik takových užitečných idiotů mají v záloze manipulátoři moci v každé době (kdysi jsem mezi ně také patřil).
Pokud si chtěl poslanec Kučera vyrobit zákonem o vysílání pomník, kterým se zapíše do dějin, tak se mu to podařilo. Otázkou zůstává, zda se ten pomník osvědčí v praxi a zda ho lidé budou v budoucnosti chválit nebo proklínat.
Rád bych také věděl, zda by ve standardní demokracii přežil další volby poslanec, který odmítá porozumět zájmu veřejnému.
P.S. K veřejnému zájmu
V úterý 15.5. otiskla publicistka a absolventka FSV UK Petra Guemplová v Lidových novinách úvahu "Veřejnost postrádá svou televizi." Říká v ní mimo jiné:
"Česká občanská společnost... potřebuje veřejný prostor. Kde jinde by takový prostor mohla nalézt než ve veřejné televizi? Aby byla ČT schopná tuto představu naplnit, musela by se především zbavit představy, že plní jakési vyšší "veřejnoprávní" poslání nebo poskytuje veřejnosti službu."
V této souvislosti se však ptám: "Není už samotný fakt, že televize poskytne veřejný prostor, veřejnou službou?"
P.S. P.S. K veřejnému zájmu podruhé
Americký Komunikační zákon v článku 303 ukládá FCC, aby při udělování a prodlužování licencí přihlížela k veřejnému zájmu, vhodnosti a potřebě (public interest, convenience and necessity). Když jsem byl v USA na stáži, pídil jsem se po tom, podle jakých kritérií se v americkém systému, který je založen na soukromém vysílání, posuzuje veřejný zájem, a bylo mi sděleno:
Pokud provozovatel na svěřené frekvenci vysílá, pokud je schopen se sám uživit, což jest známka toho, že po jeho vysílání je poptávka, pokud dodržuje zákony a pokud je ochoten a schopen učinit také něco navíc ve prospěch komunity, tak vlastně plní veřejný zájem, který spočívá v tom, aby se na frekvencích vysílalo a lidé si mohli v éteru vybírat. A protože regulační orgán se řídí zákonem, tak na základě uvedených kritérií obvykle dostává v licenčním řízení přednost ten, kdo je nejen podnikatelsky schopný a důvěryhodný, ale také je ochoten nabídnout "něco navíc".
Takhle to probíhá v USA, v Česku se ovšem tváříme, že žádat nabídku "něčeho navíc" od někoho, kdo dostává od státu cenný nástroj na vydělávání peněz - vysílací frekvence - je faux pas odporující dobrým mravům a zásadám tržního hospodářství.
Řekli o mediálních podnikatelích:
Po špatném výsledku parlamentních voleb v létě příštího roku - dobrý může být jen stěží - se můžeme v sobotu v poledne na stanici Nova náhle dozvědět, že se zakládá nová politická strana. V jejím čele by mohl být schopný podnikatel, který to těm americkým vydřiduchům pěkně ukázal, vítězně vzdoruje soudům, nenávidí žurnalisty a vůbec intelektuály, kteří klamou Čechy už od dob národního obrození. V roce 1994 prokázal, že český televizní divák je stejně průměrný jako všude jinde. V mimořádných volbách po roce 2002 by mohl podat stejný důkaz o českém voliči.
Jaroslav Jírů, MF DNES 15.5. "Italské volby jako výstraha"